Menstruace ve středověku: Jak ji ženy řešily, když neexistovalo spodní prádlo ani vložky?
Foto: shutterstock
4 min
Středověké ženy čelily menstruaci bez jakýchkoli moderních pomůcek. Místo vložek používaly lněné hadry, bahenní mech, či dokonce větvičky. Jak se vyrovnávaly s tabu, které je pronásledovalo každý měsíc?
Reklama
Prastará teorie o biologické rovnováze prvků klasifikovala muže jako horké a ohnivé bytosti, zatímco ženy byly považovány za chladnější a vlhčí. Důvodem této klasifikace byl jejich reprodukční systém, který se měsíčně očišťuje od přebytků. Tento pohled formoval nejen medicínské představy, ale i každodenní život žen, které se musely vypořádat s realitou s pomocí toho, co bylo po ruce.
Proč středověké ženy menstruovaly méně?
Překvapivý fakt: Středověké ženy prožily za život podstatně méně menstruací než my dnes. Nebyl to žádný zázrak, ale kombinace tvrdých životních podmínek. Těžká fyzická práce, nedostatečná výživa a nízký podíl tělesného tuku způsobovaly nepravidelné a kratší cykly. Ženy té doby navíc rodily více dětí a kojily je mnohem déle; kojení pak menstruaci přirozeně oddalovalo.
Lněné hadry, mech a větvičky: improvizace jako jediné řešení
Když moderní vymoženosti neexistují, musí nastoupit vynalézavost. Středověké ženy měly v podstatě dvě základní strategie: buď zachytit krev po opuštění těla, nebo ji vstřebat ještě uvnitř. První varianta vedla k vytvoření provizorních vložek z kusů látky či hadrů. Nejběžnějším materiálem bylo lněné plátno, dostupné, levné a dobře savé. Len se dal vyvařit a používat opakovaně, což z něj činilo praktickou volbu pro většinu žen.
Bavlna, která je v některých textech zmiňována jako preferovaná možnost, byla ve skutečnosti ve středověké Evropě vzácným luxusem a drahým dovozovým zbožím, které si mohly dovolit jen bohaté vrstvy. Běžné ženy se tedy spoléhaly na len, případně na vlnu, která však byla svědivá a tekutiny spíše odpuzovala než vstřebávala.
Jak ale udržet improvizovanou vložku na místě, když spodní prádlo ještě neexistovalo? Ženy používaly látkové pásy nebo šňůrky uvázané kolem pasu, ke kterým hadříky přichycovaly. Některé archeologické nálezy naznačují existenci oděvu podobného kalhotkám, který mohl sloužit stejnému účelu.
Druhá strategie byla ještě odvážnější: ženy si omotávaly bavlněnou látku kolem větvičky a vytvářely tak primitivní verzi tamponu. Zní to drasticky, ale v době bez alternativ to byla funkční metoda. A pak tu byl ještě jeden pomocník z přírody – bahenní mech sphagnum cymbifolium, který rostl po celé středověké Anglii. Tento druh mechu měl pozoruhodnou savost a používal se nejen jako výplň menstruačních vložek, ale také jako toaletní papír či obvaz na válečná zranění. Lidový název „krvavý mech“ mohl odkazovat právě na jeho využití při menstruaci, i když etymologové častěji spojují tento název s jeho použitím na bitevních polích.
Strach z úniků krve a skvrn na šatech provázel středověké ženy stejně jako ty dnešní. Proto byla většina spodniček vyráběna v červené nebo šarlatové barvě; nejenže byla módní a dekorativní, ale především praktická. Případné skvrny na ní prostě nebyly vidět.
Když příroda a vynalézavost musely stačit
Středověké ženy neměly k dispozici nic z toho, co dnes považujeme za samozřejmost. Žádné vložky, tampony, menstruační kalíšky ani diskrétní obaly. Přesto se s výzvou vypořádaly, obrátily se na přírodu a využily to, co měly po ruce. Lněné hadry, bahenní mech, improvizované pásy a červené sukně. To vše dokázalo alespoň trochu ulehčit situaci, kterou společnost navíc zatěžovala stigmatem nečistoty.
Jejich zkušenost nám dnes připomíná, jak zásadní roli hraje dostupnost hygienických pomůcek v životě žen, a jak velký pokrok lidstvo v této oblasti udělalo. Zároveň ale ukazuje, že i v těch nejtěžších podmínkách dokázaly ženy najít řešení a přežít s důstojností, kterou si zaslouží uznání.
