Eskymácká svatba měla zvláštní pravidla. Ženich musel rok sloužit rodině nevěsty
Svatba jako jeden slavnostní den, kdy si muž a žena slíbí společnou budoucnost, nebyla vlastní všem kulturám. U původních obyvatel arktických oblastí se manželství uzavíralo podle pravidel, která Evropanům připadala velmi nezvyklá.
O svatbě často rozhodovali rodiče
V tradiční inuitské společnosti nebylo neobvyklé, že rodiče domlouvali sňatky svých dětí. Někdy dokonce ještě v době, kdy byly děti velmi malé, případně před jejich narozením. Takové dohody ovšem nemusely být definitivní a mohly být později zrušeny.
Manželství mělo vedle osobního vztahu také praktický význam. V drsných arktických podmínkách bylo přežití rodiny závislé na spolupráci jejích členů. Muž zajišťoval především lov, stavbu přístřeší a výrobu nástrojů. Žena se starala o přípravu jídla, šití oblečení, domácnost a děti. Obě činnosti byly pro život stejně důležité.
Podle průvodce The Inuit Way, který připravilo sdružení Pauktuutit Inuit Women's Association, uznávali Inuité ve své tradiční společnosti také značnou samostatnost žen. Manželé tvořili pracovní partnerství, v němž měl každý své úkoly a odpovědnost.
Ženich musel prokázat, že se dokáže postarat o rodinu
Zvláštní pravidla platila u skupiny Iglulingmiutů, kteří žili v oblasti Foxe Basin a na severu Baffinova ostrova. Podle antropologického výzkumu se zde manželství často pojilo s takzvanou službou ženichovy rodině nevěsty.
Muž po svatbě zůstával určitou dobu v domácnosti příbuzných své ženy a pracoval pro ně. Tato služba mohla trvat jeden rok. Teprve poté se manželé obvykle vraceli do tábora ženichova otce, kde pokračovali v životě jako samostatná rodina.
Tímto způsobem se muž začlenil do příbuzenstva své manželky a prokázal, že bude schopen rodinu zajistit.
Svatba nemusela mít žádný obřad
Tradiční inuitské manželství přitom nemuselo být spojeno s žádnou slavnostní ceremonií. Zpráva amerického Úřadu pro etnologii z konce 19. století popisuje například zvyklosti obyvatel oblasti Point Barrow na Aljašce.
Tam v některých rodinách vybírala nevěstu matka budoucího ženicha. Dívka nejprve docházela do jeho domácnosti, pomáhala s vařením a dalšími pracemi a večer se vracela ke svým rodičům. Pokud se osvědčila, mohla se stát členkou nové rodiny.
Jinde probíhalo seznamování odlišně. Někdy se budoucí manželé společně vydali na lov a jejich svazek byl považován za uzavřený, když se vrátili. Slavnostní svatby se konaly jen v některých komunitách.
Pravidla se ovšem lišila podle oblasti a jednotlivých komunit. Nelze proto mluvit o jediném způsobu, jakým Inuité uzavírali manželství. Společným jmenovatelem mnoha tradičních svazků byla především potřeba spolupráce a vzájemné pomoci v prostředí, kde na schopnosti každého člena rodiny záviselo přežití ostatních.