Co se skrývá v podzemní továrně Richard: Tajemný nacistický komplex je dodnes z velké části nepřístupný
Pod vrchem Bídnice na okraji Litoměřic se skrývá rozsáhlý podzemní areál, který za druhé světové války sloužil nacistickému zbrojnímu průmyslu. Chodby dolu Richard se staly svědky nucené práce tisíců vězňů. Velká část podzemí je dodnes nepřístupná a nad jeho historií zůstává viset řada otázek.
Původně se tu těžil vápenec
Richard nevznikl jako nacistická stavba. Pod vrchem Bídnice už od 19. století těžil vápenec a postupně zde vznikly tři samostatné vápencové doly. Když se na konci roku 1943 německý průmysl snažil ukrýt důležitou výrobu před spojeneckými nálety, volba padla mimo jiné na zdejší podzemní prostory.
Projekt dostal krycí název Richard. V plánu byly úseky označované jako Richard I, Richard II a Richard III. Jejich historie a využití se lišily. Podle badatelského webu richard-1.com mohl název souviset s Richardem Mayerem, geometrem z Litoměřic a významným představitelem společnosti, která vlastnila zdejší vápenku a cihelnu. Tato souvislost je však uváděna jako možné vysvětlení, nikoli jako potvrzený fakt.
Nejdále se dostala výstavba Richardu I, který měl sloužit koncernu Auto Union. Do podzemí se přesouvala výroba součástí tankových motorů. V listopadu 1944 zde začal provoz, při němž se opracovávaly například části motorů Maybach HL230 používaných v německých těžkých tancích a dalších vojenských vozidlech.
Jiný osud měl Richard II. Ten byl plánován pro koncern Osram, který zde chtěl vyrábět wolframové a molybdenové výrobky, mimo jiné pro letecký průmysl. Jeho stavba však zůstala nedokončená a výroba se ani nerozběhla.
Továrnu budovali vězni v hrozivých podmínkách
S výstavbou Richardu je neoddělitelně spojen koncentrační tábor v Litoměřicích. Vznikl na jaře 1944 jako pobočka koncentračního tábora Flossenbürg a jeho hlavním účelem bylo zajistit pracovní sílu pro budování podzemních továren.
Podle údajů Památníku Terezín prošlo táborem v letech 1944 až 1945 více než 18 000 lidí. Přibližně 4 500 z nich nepřežilo. Mezi vězni byli lidé mnoha národností, včetně tisíců Židů. Pracovali v těžkých podmínkách, na dlouhé směny a často bez dostatečného jídla, odpočinku či odpovídajícího lékařského ošetření.
V Richardu I se postupně rozběhla také práce vězňů přímo ve výrobě. Badatelský web richard-1.com popisuje, že v prosinci 1944 tam v takzvaném komandu Elsabe pracovaly stovky vězňů, často na frézách a vrtačkách. Výroba probíhala ve dvanáctihodinových denních a nočních směnách.
Co v podzemí zůstalo po válce?
Po skončení války se osudy jednotlivých částí Richardu rozešly. Některé prostory pokračovaly v těžbě vápence, jiné zůstaly opuštěné nebo byly později využity jinak. Část podzemí dnes slouží jako úložiště nízko a středně radioaktivních odpadů. Provozované úložiště je spojeno především s Richardem II a využívá také některé prostory v Richardu I.
Zbytek areálu není běžně přístupný. Podzemní chodby jsou rozsáhlé, místy nestabilní a jejich bezpečné zpřístupnění by vyžadovalo náročné technické zabezpečení. Richard proto není místem, kam by se člověk mohl vydat na vlastní pěst. Jeho podzemí zůstává uzavřené také z bezpečnostních důvodů.
Právě nepřístupnost a neúplná dokumentace daly vzniknout řadě příběhů o tom, co všechno mohli nacisté v podzemí ukrýt. Mluví se o zlatě, uměleckých předmětech nebo dalších tajných zásilkách. Zatím však není doloženo, že by se v Richardu nacházel nějaký velký nacistický poklad. Historické dokumenty potvrzují především válečnou výrobu, nucenou práci a rozsáhlé stavební úpravy.
Litoměřická podzemní továrna je tak hlavně smutnou vzpomínkou na dobu, kdy nacisté využívali podzemní prostory k záchraně válečné výroby za cenu životů lidí, kteří v nich museli pracovat.