Směšná historie pásu cudnosti: Skutečně se používal, nebo jen vzrušoval?

Muži ve středověku používali údajně pásy cudnosti k ochraně ctnosti svých manželek, když vyráželi daleko za prací. Tyto kovové kalhotky bylo možné zamknout kolem ženských boků, často byly zdobeny srdíčky či květy a měly dva otvory pro účely vylučování. Jak podotýkají učenci, celá „akce“ by byla bývala nehumánní a velmi nehygienická. Byly ale pásy cudnosti skutečné?

Železný žert

Pravděpodobně ne. Je to „typický komplex mužské sexuální méněcennosti převedený do vtipu,“ říká Albrecht Classen, odborník na středověk a profesor germánských studií na Arizonské univerzitě. Classen by o tom měl něco vědět, napsal totiž knihu na téma „The Medieval Chastity Belt: A Myth-Making Process“ (Středověký pás cudnosti: Proces vytváření mýtů), kde podrobně popisuje historii zařízení – zejména nedostatek historických důkazů. „Mužští básníci o tom psali, umělci předložili důkazy," říká, „ale není tam žádný tvrdý fakt," dozvídáme se na webu How Stuff Works.com v článku autorky Joanny Thompsonové.

Jako „válečná“ pomůcka

Nejstarší zaznamenaná zmínka o pásu cudnosti pochází od Konrada Kyesera von Eichstadt, německého inženýra známého navrhováním obléhací technologie. Na počátku 15. století psal von Eichstadt o zařízení v rukopisu s názvem „Bellifortis“ (Silný ve válce), který je hlavně katalogem vojenských pomůcek. Profesor Classen však poukazuje na to, že existují pádné důkazy, že von Eichstadt vymyslel vynález v žertu, protože překypoval dalšími nápady, včetně kočáru ve tvaru kočky a pohonného zařízení poháněného větry (ano, produkty trávicího traktu).

Oslí uši

V pozdním středověku se pásy cudnosti staly oblíbeným námětem satiriků. Jedna německá kresba z konce 16. století zobrazuje staršího lorda, který se loučí se svou krásnou mladou manželkou, vyobrazenou nahou až na kovový pás s visacím zámkem. Bez vědomí manžela se hned za závěsem postele s nebesy ukrývá její milenec a v ruce drží klíč ve tvaru pásu cudnosti. Pointa? Z lordova klobouku vyrostá nápadný pár oslích uší.

Padělání důkazů

Pás cudnosti, jak jej známe, byl s největší pravděpodobností vynálezem 19. století. „Zdá se, že to bylo součástí celého gotického obrození," říká Lisa Bitelová, profesorka historie, genderu a náboženství na University of Southern California. Jak se Evropou přehnala industrializace, materiály jako železo a ocel se staly dostupnějšími. Většina těchto kovů byla použita k výrobě věcí, jako jsou železnice a mosty. Ale někteří kováři našli pro své dovednosti trochu oplzlejší využití.

Mezera na trhu

„Existovala určitá pobočka anglických výrobců," říká Classen, „kteří si uvědomovali, že na kontinentu i jinde existuje obrovský trh pro pásy cudnosti." Tím trhem byla muzea a kuriozity. Upjatý viktoriánský dav byl ochoten zaplatit vysoké sumy za letmý pohled na jakékoli chlípné mučicí zařízení z temného věku, které bylo láskyplně (a extravagantně) vytvořeno tak, aby odpovídalo jejich představám o středověkém barbarství. Pás cudnosti byl tedy kován a kován.

V muzeu s poznámkou

Zatímco falešné pásy byly od té doby odstraňovány z mnoha muzejních expozic, několik jich stále najdeme v Britském muzeu v Londýně, kde jsou vystaveny s informací:

Existují důkazy o existenci pásů cudnosti od počátku patnáctého století dále. (...) Důkazy pro jejich použití v období renesance jsou však převážně neoficiální nebo v burleskní beletrii.

Vzrušující legenda táhla

V povědomí veřejnosti utkvěla legenda o pásu cudnost díky kombinaci pobouření a sex-appealu. A také – již ve středověku lidé rádi vtipkovali. „Měli jinou logiku a různé představy o tom, jak příroda funguje," říká Bitelová, „ale byli docela rozumní, když rozlišovali mezi hloupými věcmi."