Nehybné, ubohé, podvyživené, kdesi v koutku temné místnosti, aneb jak se týraly děti pevným zavinováním v (ne)dávné historii
Foto: Everett Collection / Shutterstock
Dnes je samozřejmé, že dítě se pěkně volně rozvaluje na měkké podložce, jeho obleček je nijak nesvírá a neomezuje, a odborníci doporučují, aby nahé dítě cvičilo volně na těle svých rodičů a mělo plnou možnost rozvíjet od prvních dnů života své tělesné schopnosti, píší světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier ve své knize Výpravy za člověkem.
Dnes je samozřejmé, že dítě se pěkně volně rozvaluje na měkké podložce, jeho obleček je nijak nesvírá a neomezuje, a odborníci doporučují, aby nahé dítě cvičilo volně na těle svých rodičů a mělo plnou možnost rozvíjet od prvních dnů života své tělesné schopnosti, píší světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček (16.8. by oslavil 100 let) a Josef Langmeier ve své knize Výpravy za člověkem.
Přitom ale od dávných dob až do minulého století bývalo dítě zavíjeno těsně do různých zavinovaček, takže se pohybovat vůbec nemohlo. Bylo rozbaleno na koupání a očištění sice několikrát denně, ale ono dokonalé vyloučení pohybu po celou dobu mezi tím bychom dnes museli pokládat za stav motorické deprivace. Dnes víme, píší ve své knize psychologové, že to muselo dát hroznou prácí – a nebylo to k ničemu!
Ochrana před zlými vlivy?
Proč se tak dělo, je nejasné. Jednou to byly patrně obavy před zlou mocí a škodlivými vlivy, které mohly proniknout zvenčí k útlému tělíčku, jindy obavy z nevyspělosti kloubů a kostí a představa, že by se dítě mohlo jaksi rozpadnout, nebo zase obavy, že by si dítě samo mohlo neobratným pohyby ručiček vyškrábat oči atd. a tohle se praktikovalo běžně do půl roku života dítěte nebo do roka. Dnešní badatelé soudí, že Platón přehání, když píše, že v jeho době se děti zavinují do dvou let, přináší informace Matějček s Lagmeierem.
Praktiky ještě nedávné
Znamená to, že na podkladě pověr – jež byly různě racionalizovány – byl dítěti v časném dětství vytvářen zcela jiný svět, než je svět dítěte našeho. A abychom si nemysleli, že jsme příliš daleko od těchto praktik, tak ještě roku 1934 vídeňská psycholožka Lotte Schenk-Danzingerová studovala albánské děti, které zůstávaly zavinuty v málo podnětném prostředí až do jednoho roku, a byly následkem toho ve vývoji vážně opožděny. Toto opoždění však poměrně rychle vyrovnávaly.
Umělecké (ne)dítě
Badatelé v oblasti kulturní historie ukazují, že od pádu Říma až do renesance se nahé děti ve výtvarném umění skoro neukazovaly. Dítě na obrazech raného i pozdního středověku je prostě malým dospělým – anebo leží pěkně zavinuto kdesi v kolébce.
Kulturní (citová) výjimka
Je však jedna výjimka z tohoto pravidla o „dospělém“ středověkém dětství – je jí Ježíšek na klíně Madony. Tento motiv vstupuje do evropské kultury zřejmě jako jeden z projevů určitého přílivu citovosti v 11. století po předchozích staletích, poznamenaných ještě barbarstvím evropských národů, nestálostí sídlišť a pronikáním křesťanství do nižších vrstev lidových. Zpočátku je to sice ještě jakési ztuhlé schéma svatého dítěte, ale přece jen dítěte. Obvykle ne sice nahého, jen lehce zahaleného, s hračkou v ruce, s dětským gestem, v dětské činnosti, až je z něho časem ono rozkošné dítě renesančních mistrů.
Tolik odlišná realita v rodinách
Ve skutečnosti však dítě narozené v chudé venkovské rodině stejně jako dítě narozené v rodině městské, ba i v rodině královské, leželo zavinuté, nehybné, ubohé, podvyživené, kdesi v koutku temné místnosti. Dokonalý to kontrast s oním dítětem ve výtvarném umění renesance, kde volné, hravé, zdravé dítě Ježíšek je jediným předmětem lásky a pozornosti své matky, popisují dávnou skutečnost psychologové a autoři publikace.
