Z německé ponorky na dně Severního moře uniká toxická výbušnina. Unikátní záběry vraku z 1. světové války
V dubnu 1917 zmizela v chladných vodách Severního moře německá ponorka UC-30. Na palubě měla 27 mužů, 18 námořních min a šest torpéd. Když narazila na britskou minu a potopila se, nikdo z posádky nepřežil. Dnes se z nitra vraku do okolního moře dostává toxická výbušnina TNT.
Ponorku objevili dánští potápěči 16. srpna 2016 při průzkumu mořského dna. Vedl je Gert Normann Andersen z potápěčské společnosti JD-Contractor, který se hledání válečných vraků dlouhodobě věnuje. Plavidlo leží nedaleko dánského ostrova Rømø, přibližně 20 metrů pod hladinou. Stav jeho nákladu byl překvapivý. Uvnitř stále zůstávaly miny a torpéda, jejichž výbušniny ani po desetiletích pod vodou nepřestaly představovat nebezpečí.
K vraku se proto nemohou vydávat běžní rekreační potápěči. Při novějším výzkumu museli vědci spolupracovat s dánským námořnictvem. Jeho potápěči odebrali vzorky vody, sedimentu a mořských živočichů přímo z ponorky i jejího okolí.
Výsledky chemických analýz potvrdily přítomnost TNT ve všech třech typech vzorků. Profesorka Katrine Juul Andresenová z Aarhuské univerzity, která výzkum vedla, upozornila, že okolní ekosystém je skutečně znečišťován. Zatím však není jasné, jak daleko od vraku se látky šíří a jak velký dopad mají na místní přírodu.
Unikátní záběry vraku si můžete prohlédnout ve videu:
Válečná munice se pomalu rozpadá
TNT neboli trinitrotoluen patří mezi známé průmyslové výbušniny. Jeho výhodou pro vojensé použití byla poměrně vysoká stabilita. Samotný materiál nereaguje tak snadno na nárazy a běžné zacházení jako některé starší výbušniny. K detonaci je potřeba iniciační zařízení.
Pod vodou ale představuje problém něco jiného. Kovové obaly min a torpéd jsou dlouhodobě vystaveny slané vodě. Ta postupně narušuje jejich povrch a způsobuje korozi. Jakmile se ochranný plášť poškodí, chemické látky z výbušné náplně mohou pronikat do okolního prostředí.
TNT je přitom pro živé organismy toxické. V mořské vodě se může rozpouštět, usazovat v sedimentech a dostávat se do těl živočichů. Nejde tedy pouze o nebezpečí případného výbuchu. Munice, která už dávno nemůže ovlivnit výsledek žádné války, se postupně mění ve zdroj chemického znečištění.
Vědci se proto nezaměřují jen na samotné koncentrace škodlivin, ale také na to, jak působí na organismy, které v blízkosti vraků žijí. Výzkum publikovaný v roce 2026 v časopise Marine Pollution Bulletin například sledoval slávky jedlé umístěné v klecích na třech vracích v Severním moři. Analýzy ukázaly změny aktivity enzymů zapojených do detoxikačních procesů a další biochemické reakce, které svědčily o stresu organismů vystavených znečištění.
Na dně leží tisíce dalších vraků
Ponorka UC-30 není ojedinělým případem. Podle zprávy, kterou Katrine Juul Andresenová připravila v roce 2024 pro dánskou agenturu pro ochranu životního prostředí, se v dánských vodách nachází celkem 10 127 evidovaných vraků. Přibližně 15 procent z nich pochází z období obou světových válek.
Část těchto plavidel může stále obsahovat munici, palivo nebo jiné nebezpečné látky. Ne všechny vraky však představují stejnou hrozbu. Některé jsou z velké části zasypané sedimentem, který omezuje únik škodlivin. Jiné jsou ale naopak odkryté a jejich konstrukce se postupně rozpadá.
Problém nemá jednoduché řešení. Vyzdvižení munice je nákladné a nebezpečné. Ani její odpálení pod vodou nemusí být správnou cestou. Výbuch totiž může rozptýlit toxické látky do širšího okolí a znečištění ještě zhoršit.
Ponorka UC-30 tak zůstává na mořském dně nejen válečným hrobem 27 námořníků, ale také připomínkou problému, který se s každým dalším rokem koroze může zhoršovat. Konec války totiž ještě neznamená konec jejích následků.