Promiskuitní chování starých Slovanů bylo běžné. Realita se výrazně lišila od jejich počestné pověsti
Foto: Vladimir Jegorovič Makovskij: „Tchán" / Public domain, Wikimedia commons
5 min
Objevte fascinující svět starých Slovanů, kde promiskuitní normy koexistovaly s přísnými tresty za cizoložství a kde křesťanství budovalo svůj morální řád vedle unikátních kulturních zvyklostí a sexuálních norem. V různých regionech slovanského světa se odrážejí pestré a často paradoxní přístupy k sexualitě a manželství.
Reklama
Tyto normy mohly být formovány jak vojenskou absencí, tak potřebou mužské práce v hospodářství nebo požadavky plodnosti. Některé praktiky zahrnovaly např. společenské přijetí cizoložství v určitých kontextech, „hon" vdov na svobodné muže, nebo dokonce určité formy snochačeství, kde tchán mohl spát s nevěstou za určitých okolností. Podobné způsoby chování našich předků analyzuje Giuseppe Maiello ve své habilitační práci na téma Polarita sexuality a smrti, Soubor etno-antropologických studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Praxe střídání partnerů byla v době starých Slovanů normou. Doklady z 10. století uvádějí tresty za cizoložství, což zároveň potvrzuje, jak lehce bylo možné nalézt „ztracenou harmonii" s přírodou, kterou křesťanství ztratilo. Německý biskup a kronikář Thietmar (Dětmar) z Merseburgu (975-1018) uvádí, že „žena, která se nechala svést k cizoložství, měla obřezány stydké pysky, jejichž rozřezaná kůže byla vystavena na dveřích jejího obydlí a vzbuzovala hrůzu u vstupujících." Křesťanství se vehementně snažilo bojovat proti starodávným obyčejům. Maiello uvádí, že podobné formy potlačování byly již součástí urbanizované společnosti silně ovlivněné v té době se šířící feudální křesťanskou kulturou.
Písmo jako svědek nekalostí
Christianizace však také přinesla rozšíření písma a tím i zaznamenávání lidových zvyklostí. Existuje mnoho církevních kázání odsuzujících zneuctívání manželské postele.
Otevřená manželská postel
Podle práce etnografů a Maiella se slovanské manželské postele nikdy (nenápadně ovšem) neuzavíraly jiným osobám a cizincům. Realita se výrazně odlišovala od běžných tvrzení o „věrných slovanských národech.
Rusko, oblast kolem Volhy
Například rolníci na Volze nechávali na pokoji muže, který se dopustil cizoložství s manželkou vojáka, protože „vojákyně je považována za oddělenou od venkovského obyvatelstva. ", jak informátor vyprávěl Vladimiru Solovjevovi (ruský filozof, teolog, spisovatel 19.st – pozn.). Mohla se tedy chovat, jak uznala za vhodné.
Východoevropské Polesí
V Polesí mohla mít žena vojáka mnoho milenců, aniž by jí to manžel po návratu vyčítal. Polesí je historický a geografický region ve východní Evropě. Jeho hranice nejsou přesně vymezeny. V zásadě se jedná o rozsáhlou řídce zalidněnou oblast na pomezí Běloruska a Ukrajiny s přesahy do Polska a Ruska.
Polsko
Maiello uvádí, že v Polsku byla dovolena ženina nevěra v nepřítomnosti manžela s požehnáním jejích rodičů, aby domácnost nepostihl úpadek, jednak kvůli potřebě mužské práce a jednak kvůli obavám o budoucí prosperitu, pokud by rodina neměla dost synů.
Litva
V Litvě se rodiče vdovu snažili přemluvit, aby přivedla domů nového manžela a pokud se zdráhala znovu vdát, podněcovaly ji k soužití „na slovo", přičemž děti narozené z tohoto svazku považovali za legitimní, to znamená, že měly právo dědit stejně jako děti ze svazku manželského, tedy jako děti jedné matky, i v případě, že šlo o majetek patřící prvnímu muži. Vdova měla naprostou volnost.
Slavonie
Ve Slavonii (historická země ležící mezi řekami Drávou, Sávou a Dunajem, rozdělená v současnosti mezi Chorvatsko a Srbsko – pozn.) býval například hon na svobodné mládence, který pořádaly vdovy, přirovnávaný k vodám Sávy, neustále zmítané vlnami. Jinak řečeno, lidový zvyk připouští, aby neužívané svatební lůžko bylo k dispozici manželce, asi „jako neobdělávané pole může zorat cizí člověk".
„Ani žena, ani pole nesmí zůstat ladem"
Jedná se o obyčej, který vysvětluje takzvané snochačeství východních a jižních Slovanů, což je právo, které si přisvojuje tchán, spát s nevěstou, pokud syn není dostatečně zralý nebo není přítomen. V tomto případě nejde o nepevnost manželského svazku ani o požitkářství, ale o naplnění potřeby plodnosti.
Snochačství bylo obvyklou praktikou na ruské vsi, při které se muž, hlava početné rolnické rodiny žijící v jedné místnosti, pohlavně stýká s mladšími ženami, obvykle s manželkou svého syna. Slovo pochází od snacha, odtud snochačestvo, snochačství.
