Slované a revoluce v rodinných vztazích: Příběh mnohoženství a konkubín

Slované a revoluce v rodinných vztazích: Příběh mnohoženství a konkubín

Foto: František Ženíšek / Public domain, Wikimedia commons

Publikováno:
4 min
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.

„V době, kdy se Slované objevují na historické scéně ve střední Evropě, běžně u nich existovalo mnohoženství, alespoň na dvorech vládců. Tento obyčej se v některých rodinách udržel až počátku raného středověku.“

Obsah článku
  1. Konkubíny jako neoficiální druhé manželky
  2. Tehdejší společnost byla velkorysejší

Dvojženství zakázal papež Jan VIII. roku 873 knížeti Kocelovi, synovi nitranského knížete, který založil knížectví v římské provincii Panonii, kam patřily i Čechy. Podle kronik měl i libický kníže Slavník „zástup žen“, vysvětluje poutavě starodávné poměry Vlastimil Vondruška v knize Život ve staletích: Lexikon historie.

V životopise svatého Vojtěcha se jako hlavní důvod, proč opustil pražský biskupský stolec, uvádí Vondruška, že to bylo kvůli panujícímu mnohoženství a nedodržování církevních předpisů. Proti mnohoženství ostře vystupuje i první zákoník knížete Břetislava z roku 1039 :

„Toto ať jest hlavní mé a první přikázání, aby vaše manželství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od té chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a to tak, aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži".

Autor lexikonu podotýká, že pokud je pravdivá legenda o pradleně Boženě, tak sám kníže Břetislav nepocházel z manželského lože, neboť Kosmas píše, že „knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem Božena, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav“.

Mnohoženství odsuzovala jako smrtelný hřích křesťanská církev. I když se v českých zemích podařilo od 11. století formálně prosadit manželský svazek muže s jedinou ženou, forma skrytého mnohoženství existovala dál.

Konkubíny jako neoficiální druhé manželky

 V pramenech 12. století se objevují poměrně často zprávy o souložnicích či konkubínách. Tak se všeobecně označovaly ženy žijící se ženatými muži. Tento pojem ovšem nemůžeme nazírat očima pozdější doby, kdy se tak nazývaly vydržované milenky - jak urozených mužů, tak především církevních prelátů.

Z etymologického hlediska slovo pochází z latinského concubare a znamená „spát s někým, ležet spolu“.

Ve 12. století nebyla společnost tak bohatá, aby si muž mohl vydržovat konkubínu, která by žila jinde než v jeho domě. Konkubíny tak žily v domácnosti s jeho rodinou a jejich postavení přesně odpovídalo statutu druhé manželky - i když církevně neuznané. Zvláště na venkově mohlo jít o častý jev (podle antropologických rozborů se zdá, že žen bylo ve středověké společnosti nepatrně více než mužů).

Tehdejší společnost byla velkorysejší

Protože prostředí venkovského lidu bylo v některých ohledech milosrdnější než církevní nařízení, děti konkubín měly často stejná práva jako děti manželky. Je třeba si uvědomit, jak vysoká byla dětská úmrtnost a kolik dětí fakticky přežilo první léta svého života. Kromě toho je třeba brát v úvahu fakt, že až do 12. století nehrály v prostředí venkovského lidu majetkové poměry zásadní roli. Lidé z jedné vesnice úzce spolupracovali a výnos ze zemědělské práce si pravděpodobně dělili.

Teprve v tuto dobu se začíná i mezi prostým lidem přesněji vymezovat pojem osobního vlastnictví a individuálního hospodářství, a v důsledku toho se začíná formulovat dědické právo a zkoumat legitimita narozených dětí, vysvětluje Vlastimil Vondruška ve svém historickém lexikonu.

Reklama
Zdroje článku:
slovnik-cizich-slov.cz, VONDRUŠKA, Vlastimil. Život ve staletích: lexikon historie. Ilustroval Kamila SKOPOVÁ. Brno: MOBA, c2009. ISBN 978-80-243-3477-6.
Reklama