Unikátní dobové záběry ze stavby Orlické přehrady z roku 1954

Přípravné práce začaly v roce 1954. Nejdříve bylo potřeba prozkoumat terén, připravit staveniště, vybudovat potřebné zázemí a zajistit dopravu materiálu. Vlastní stavba přehradní hráze se rozběhla až v dubnu 1957, kdy se do její konstrukce začal ukládat beton. Celé vodní dílo bylo budováno v letech 1954 až 1961, elektrárna pak dokončovala svůj provozní náběh ještě v následujícím roce.

Stavba uprostřed údolí potřebovala vlastní železnici

Jedním z největších problémů byla doprava. Na staveniště bylo nutné dostat obrovské množství stavebního materiálu a běžné silnice na takový nápor nestačily. Proto vznikla železniční vlečka z Tochovic až k Orlíku. Měřila více než 16 kilometrů a stavěla se v letech 1956 až 1957. 

U vlečky vyrostla také moderní betonárka. Na tehdejší poměry šlo o velmi pokročilé zařízení. Byla plně automatizovaná, měla přesné váhy a kvalitu betonové směsi kontrolovala laboratoř přímo u provozu. Beton se totiž musel připravovat ve velkém množství a zároveň s přesně stanovenými vlastnostmi.

V nejvytíženější době pracovalo na stavbě přibližně 1500 dělníků. Nešlo přitom jen o betonáře. Byli tu strojníci, montéři, elektrikáři, dopraváci i další odborníci, jejichž práce na sebe musela navazovat. Hlavní vedoucí stavby, inženýr Alois Kraus, tak měl na starosti mimořádně složitou organizaci lidí i techniky.

Práci komplikovaly mrazy i bláto

Stavba probíhala v náročném terénu hlubokého údolí. Na místě chyběly některé základní podmínky, například dostatek pitné vody, a okolí hráze se při nepříznivém počasí měnilo v bahniště. Práce nebyly přerušeny ani v zimě. Tehdy ale pracovní postup zpomalovaly mrazy. 

Při hlavní betonáži se pracovalo ve dvou jedenáctihodinových směnách. Betonárka musela dodávat směs v potřebném množství a pracovníci ji ukládali do konstrukce hráze podle přesného postupu. Stavbaři využívali také technologické novinky. Do betonové směsi například přimíchávali elektrárenský popílek, který pomáhal upravit její vlastnosti.

Výsledkem je mohutná gravitační betonová hráz. Je vysoká 91,5 metru a její koruna měří 450 metrů. Na její vybudování padlo více než milion kubických metrů betonu. Taková konstrukce zadržuje vodu především vlastní hmotností a tlakem, který přenáší do skalního podloží.

Záběry ze stavby Orlické přehrady nabízí následující dokument: 

Vltava zmizela pod hladinou a s ní i celé osady

Stavba změnila život lidí v širokém okolí. Po napuštění nádrže zmizelo pod vodou přibližně 650 budov. Byly mezi nimi obytné domy, mlýny, pily i další hospodářské stavby. Některé obce a osady zanikly, jejich obyvatelé se museli přestěhovat.

Stavbaři a památkáři se snažili zachránit alespoň některé významné objekty. Před zatopením se například podařilo přemístit starý kostel v Červené nad Vltavou. Jiný osud potkal známý řetězový most v Podolsku. Ten byl rozebrán a jeho konstrukce později znovu sestavena na Lužnici u Stádlece.

Dne 29. září 1960 začalo napouštění nádrže. Vltava se postupně rozlila do údolí a vytvořila jezero, které dnes zasahuje až do údolí Otavy a Lužnice. Slavnostní uvedení vodního díla do provozu následovalo v prosinci 1961. Poslední, čtvrtý turbogenerátor elektrárny byl spuštěn v březnu 1962.

Orlík je dodnes důležitou součástí Vltavské kaskády

Vodní elektrárna má čtyři Kaplanovy turbíny, každou o výkonu 91 megawattů. Celkový instalovaný výkon tak dosahuje 364 megawattů. Elektrárna dokáže velmi rychle reagovat na potřeby energetické soustavy a patří k důležitým zdrojům takzvané špičkové elektřiny.

Orlická nádrž má plochu přibližně 27 kilometrů čtverečních a zadržuje přes 700 milionů kubických metrů vody. Kromě výroby elektřiny pomáhá regulovat průtok Vltavy a Labe a částečně chrání území pod přehradou před povodněmi.

Z tehdejšího staveniště se stalo místo, které dnes lidé znají především jako rekreační oblast. Dobové filmové záběry ale připomínají, že za dnešní podobou Orlíku stála léta těžké práce, mimořádně náročná logistika a zásadní proměna celé krajiny.