Lidské oběti ve starém Egyptě: Sluhové doprovázeli faraony na věčnost
Foto: Pexels
3 min
Dvorní úředníci a řemeslníci starověkého Egypta doprovázeli své panovníky na věčnost násilnou smrtí. Vědci našli zlomeniny lebek v hrobech z roku 3000 před naším letopočtem.
Reklama
Stovky obětí kolem hrobek prvních králů
Královské pohřebiště Umm el-Qa’ab u Abydosu ukrývá hrobky vládců první dynastie starověkého Egypta sahající až do roku 3000 před naším letopočtem. Kolem monumentálních hrobek panovníků leží stovky menších hrobů – patřily dvorním dámám, pečetníkům, inspektorům a řemeslníkům z královského dvora.
Zatímco první vládce První dynastie Aha měl kolem své hrobky jen několik vedlejších pohřbů, jeho nástupci nechali vybudovat stovky doprovodných hrobů kolem svých hrobek a pohřebních ohrad, jak uvádí autorka studie Dr. Roselyn Campbell z americké Purdue University v časopise Frontiers in Environmental Archaeology.
Lebky prozradily násilnou smrt
Vedlejší hrobky v roce 1920 vykopal anglický egyptolog Flinders Petrie, který jako první vyslovil hypotézu o lidských obětech. Jeho teorii však oslabovala absence viditelných stop násilí na kostech. Petrie proto spekuloval, že sluhové mohli být pohřbeni zaživa. Jiní badatelé naopak tvrdili, že dvorní služebníci zemřeli přirozenou smrtí a teprve po smrti svého pána byli převezeni a znovu pohřbeni v Abydosu.
Dr. Campbell nyní znovu prozkoumala 46 lebek ze sbírek Duckworthových kolekcí na univerzitě v Cambridge. Lebky pocházely z hrobů obklopujících pohřební okrsky krále Džera, krále Wadžiho (Džeta) a královny Merneit.
„Otázka, zda byl v Egyptě praktikován rituál obětování služebníků, se diskutuje více než sto let, ale toto je první studie, která zkoumá samotné lidské ostatky z hrobek,“ říká Campbell.
Výsledky šokují: 18 lebek – tedy téměř 40 procent vzorku – vykazuje známky potenciálně smrtelného traumatu. Jde o zlomeniny lebky, a v jednom případě dokonce o sečné zranění do očnice.
Dřevěné hole místo válečných palcátů
Campbell vysvětluje, proč Petrie zlomeniny přehlédl: moderní forenzní metody dokážou rozpoznat, že šlo o perimortem zranění – tedy úrazy způsobené v době smrti, kdy byla kost ještě čerstvá. Petrie je pravděpodobně považoval za běžné posmrtné poškození způsobené tlakem půdy nebo stářím.
Charakter zlomenin vylučuje použití palcátu – zbraně, kterou staroegyptské umění často zobrazuje v rukou vítězného krále při porážce nepřátel. Zranění zato odpovídají úderu plochým širokým předmětem ze dřeva nebo paroží.
„U lebek bez traumatu si nemůžeme být jisti, že jejich majitelé byli obětováni. Je docela možné, že někteří služebníci byli obětováni, zatímco jiní ne,“ upozorňuje Campbell. „Při tak malém vzorku z původní pohřbené populace prostě nemůžeme vidět celý rozsah těchto pohřebních rituálů a ani si nemůžeme být jisti, že tento vzorek je skutečně reprezentativní pro všechny služebníky,“ dodává.
Krutý rituál rychle skončil
Počet vedlejších hrobů rychle klesal a s nástupem Druhé dynastie praxe lidských obětí zcela zmizela. Služebníky nahradily rituální sošky vešebti (či šabtí), které měly magicky ožít a pracovat pro zesnulého panovníka místo opravdových lidí.
Děsivá praxe tedy ve starém Egyptě naštěstí netrvala dlouho.
