Největší zlatý poklad Evropy byl nalezen v Podmoklech na Rokycansku. Nikomu ale nic dobrého nepřinesl
Zlaté mince nalezené při práci u potoka mohly změnit život všech obyvatel vesnice. Místo toho jim téměř všechno zlato zabavil chamtivý majitel panství. Nálezci se žádné odměny ani vděku nedočkali.
Děti si s nimi hrály jako s knoflíky
Příběh se začal psát 12. června 1771. Podle historických záznamů tehdy silné deště podemlely břeh potoka u samoty zvané Vystrčilka. Voda postupně odplavovala zeminu a odhalovala zvláštní kulaté předměty. Nádeník Janota, který v okolí pracoval, si všiml lesklých koleček s podivnými obrazci. Protože zlato nikdy předtím nedržel v ruce, považoval je za mosazné knoflíky.
Několik jich posbíral a odnesl domů. Jeho děti si s nimi dokonce hrály. Jejich skutečnou hodnotu rozeznal až podomní obchodník. A kolem potoka začalo být rušno. Obchodník mince od dětí kupoval a sháněl další. Vesničané brzy pochopili, že se v zemi skrývá něco mimořádného.
Lidé začali prohledávat okolí a zlaté mince nacházeli jednotlivě v hlíně i v rozvodněném potoce. Déšť totiž stále odkrýval další části nálezu. Zpráva se rychle dostala i do okolních vesnic a na místo přijížděli překupníci.
Pro chudé obyvatele Podmokel to byla nečekaná příležitost. Země se tehdy vzpamatovávala z katastrofální neúrody a nedostatku potravin. V některých domácnostech se najednou objevilo jídlo, které si lidé mohli dovolit jen díky zlatým mincím. Místní mlynáři nabízeli mouku výměnou za zlato a v hospodě se za zlaťák nalévala pálenka.
Kníže poslal úředníky a dráby
K nálezu bohužel došlo na pozemcích, které patřily knížeti Karlu Egonovi z Fürstenberka. Ten zastával významné postavení v habsburské monarchii a byl mimo jiné nejvyšším purkrabím pražským. Když se dozvěděl, že se na jeho panství našlo obrovské množství zlata, rozhodně nehodlal přihlížet tomu, jak si ho vesničané rozdělují.
Do Podmokel vyslal své úředníky v čele s pověřencem Kašparem Růžičkou. Ti měli za úkol získat zpět všechny mince, které se dostaly do rukou místních obyvatel.
Zásah byl tvrdý. Úředníci prohledávali domy, vytrhávali podlahy, otevírali truhly a párali slamníky. Když lidé odmítali prozradit, kde další mince ukrývají, nastoupili drábové. Podle historického vyprávění byli muži přivazováni k lavici a biti karabáčem. Někteří zadržení skončili dokonce na Křivoklátě.
Pověřenec Růžička se ale nespokojil s tím, co vesničané dosud našli. Doufal, že se ještě něco bude skrývat pod zemí. Přikázal proto lidem prokopat stráň u potoka. A měl pravdu. Právě tam se objevily zbytky velkého bronzového kotle, v němž bylo uloženo samotné jádro pokladu.
Zlato skončilo v mincovně
Podmokelský poklad tvořily keltské zlaté mince, označované jako duhovky. Jejich počet se odhaduje přibližně na 7 až 10 tisíc kusů. Celková hmotnost zlata mohla dosahovat až 50 kilogramů.
Mince pocházely z období před naším letopočtem. Odborníci se domnívají, že mohlo jít o zásobní nebo pokladní soubor některého keltského společenství, který byl ukryt v nebezpečné době. Jeho původní majitelé se pro něj už nikdy nevrátili.
Kníže Fürstenberk nechal získané zlato převézt do Prahy, kde byla většina mincí roztavena a použita k ražbě nových dukátů. V roce 1771 vzniklo z podmokelského zlata 7374 tereziánských dukátů s letopočtem 1771. O rok později se z další části zlata razily také dukáty nesoucí jméno a erb samotného knížete Fürstenberka.
Z původního pokladu se tak staly peníze, které už neměly s keltskou civilizací nic společného. Jen malá část mincí unikla roztavení a postupně se rozptýlila do soukromých i veřejných sbírek.
Poklad dnes už připomíná jen památník
Podmokelský nález byl po dlouhá staletí považován za největší známý zlatý poklad v Evropě. O toto prvenství přišel až v roce 2012, kdy byl ve Francii objeven ještě rozsáhlejší soubor keltských zlatých mincí. Český nález tak dnes zůstává jedním z nejvýznamnějších pokladů keltské Evropy, přestože už není největší. V době svého objevení v roce 1771 však neměl konkurenci.
V roce 2021 si obec Podmokly připomněla 250 let od objevení pokladu. K výročí vznikla také odborná publikace, která shrnuje dosavadní poznatky o nálezu a jeho dalším osudu.
Na místě objevu dnes stojí jednoduchý památník s letopočtem 1771. Připomíná událost, která mohla chudým vesničanům změnit život, ale nakonec se pro většinu z nich stala spíše trpkou zkušeností. Zatímco kníže Fürstenberk získal obrovské bohatství, obyčejní nálezci nedostali za svůj objev prakticky nic.