Donedávna jsme měli třetí ruku: Vědci popsali vývoj zubů člověka za posledních 6000 let
Foto: Dario Lo Presti / Shutterstock
Výzkum vědců z Lodže ukazuje, jak se za posledních 6000 let, tedy od neolitu až po novověk (19. století), změnil lidský žvýkací aparát.
Výzkum vědců z Lodže ukazuje, jak se za posledních 6000 let, tedy od neolitu až po novověk (19. století), změnil lidský žvýkací aparát.
„Razantní rozdíly pozorujeme mezi kostrami lidí z neolitu a těmi z raného středověku. Je však třeba připomenout, že mezi těmito obdobími je velmi velký časový odstup, který vyplývá z toho, že mezi neolitem a raným středověkem dominoval žárový pohřební ritus, a proto neexistují kompletní kostry, které by bylo možné prozkoumat,“ říká doktorka Justyna Karkusová z katedry antropologie Fakulty biologie a ochrany životního prostředí Univerzity v Lodži v Polsku.
Nejen k jídlu, ale i k dílu
Na druhou stranu jsou právě díky této mezeře dobře patrné změny, ke kterým došlo ve struktuře žvýkacího aparátu. Kromě toho se během této doby populace hodně změnily, pokud jde o kulturu. „V období neolitu pozorujeme velmi vysokou zátěž žvýkacího aparátu způsobenou např. tvrdou stravou, nedostatkem drobené stravy a tepelné úpravy, ale také zátěží zubů při práci. Tedy používáním zubů jako tzv. „třetí ruky,“ dodává doktorka Karkusová.
Degenerace je vlastně evoluce?
Po zavedení měkkých potravin do jídelníčku, například brambor, k němuž došlo v Polsku kolem 17. století, se zátěž na žvýkací aparát ještě zmenšila. V biologii, pokud není orgán intenzivně využíván, dochází k jeho redukci. „Náš výzkum ukazuje, že odlehčený žvýkací aparát se postupně snižoval, tedy prostě klesal,“ zdůrazňuje Karkusová.
Ne všechny součásti tohoto fotoaparátu však klesaly stejným tempem. Některé z nich budou více ovlivněny změnami prostředí a jiné geny. A to je případ zubů, které jsou geneticky silně determinovány a kosti čelisti a dolní čelisti lépe reagují na změny prostředí.
Jaký je závěr?
To vedlo k tomu, že se zuby zmenšovaly pomaleji a kosti zase rychleji. Došlo tak k disharmonii a zvýšila se frekvence defektů ve žvýkacím aparátu. Výzkumy ukazují, že v každé další generaci můžeme očekávat více těchto nedostatků, vysvětluje doktorka Karkusová.
Snižování počtu zubů
Pokud se podíváme na třetí stoličky (lidově osmičky), v období neolitu se jejich nedostatky vyskytovaly u necelých 8 % „respondentů“, v 19. století to bylo již 50 %. Tento proces je dán tím, že v průběhu mikroevolučních změn je snazší zmenšit počet zubů spíše než jejich velikost. Můžeme tedy říci, že pokud někdo nedorostl do osmiček, tak je evolučně vyspělý, říká vědkyně.
Nejde však jen o osmičky, kterých se to týká. Stále častěji mizí například také dva v horním zubním oblouku, tedy boční řezáky. Tyto zuby mají zmenšenou velikost korunky, nebo tam nemusí být vůbec. A z hlediska mikroevoluce na tom není nic mimořádného, dodává doktorka Justyna Karkusová z katedry antropologie Univerzity v Lodži.
