Sanští lukostřelci: Jejich vlastnoručně vyráběné jedy byly tak účinné, že na těle neustále nosili protijed
Foto: 2630ben / Shutterstock
5 min
Nechovali dobytek ani ovce nebo kozy, kromě vzácných případů, kdy byli delší dobu ve styku s cizinci. Neobdělávali půdu, a tedy nepěstovali žádné plodiny. Přestože jejich ženy a děti všude vyhrabávaly obratně ze země svými primitivními motyčkami jedlé hlízy a kořínky, sbíraly na planinách a v buši bobule a sklízely ovoce, závisely jejich životy a štěstí hlavně na mase, které si opatřili.
Reklama
Tito drobní lidé byli především lovci. Afričtí Sanové, Bušmeni nebo Křováci lovili především lukem a šípy a oštěpem. Hroty šípů namáčeli v jedu, namíchaném z rostlin, kořínků a jedovatých žláz plazů svého kraje, a sami měli takový respekt před účinky vlastnoručně vyrobeného jedu, že neudělali krok bez vhodného protijedu, bezpečně přivázaného v malém koženém váčku na těle, popisuje v knize Ztracený svět Kalahari Laurens van der Post.
Přestože pojmenování Křovák s sebou v češtině nese jistý pejorativní nádech, budeme ho užívat, protože tak je uváděno jejich jméno v jediné knize van der Posta přeložené do češtiny. Sir Laurens Jan van der Post (1906-1996), jihoafrický spisovatel, novinář a cestovatel, ve své knize Ztracený svět Kalahari, jíž předcházel stejnojmenný dokument pro stanici BBC z roku 1955, etapně popsal Křováky neboli Sany jako málokdo.
Smrtelné šípy
Křováci byli od přírody tak zběhlí v botanice a tak zkušení v organické chemii, že používali různých jedů na různá zvířata; nejsilnější na antilopy losí a na lvy a méně účinné směsi na menší zvěř. Šípy vyráběli z pazourku nebo kosti do té doby, dokud nezískali železo výměnou od těch, kdo se pak stali jejich nepřáteli. Jako lukostřelci neměli sobě rovné. Dovedli zasáhnout i běžící antilopy.
Originální jedovatá pasta
Mazaní lovci a nadaní lukostřelci loví impaly, kudu, slony, lvy a další velkou zvěř pomocí otrávených šípů, jejichž smrtící látka pochází z larvy, která se objevuje pouze v období dešťů - podívejte se na video, kde je názorně vidět příprava jedu. Ne hrot šípu, ale dřík je potažen jedem a i sebemenší kontakt s trhlinou v kůži vede ke smrti. Sanové striktně neplýtvají s touto lepkavou smrtící látkou. Zacházejí s jedem nesmírně šetrně a nenechají ani kapku na zmar. Přesně znají smrtelnou dávku pro různé druhy zvířat a mají několik šípů s různými dávkami.
Rákosové koše
Bušmeni ale nelovili jenom lukem a šípy. Na řekách a potocích sestrojovali vrše překrásně upletené z rákosí a vyztužené mladými pruty škumpy, zvané harde-kool (,antracitové" dříví, které předkové van der Posta užívali na ohně svých kočovných kováren), a tak nachytali plné koše našich nádherných pražem nebo tlustých, olivově zelených sumců s ohromnou kostnatou hlavou a s fešáckými kníry. Koše byly podobné evropským košům na úhoře, ale nikdy nebyly tak nudně užitkové. Byly upletené střídavě z bílých a černých copánků, ne proto, že by to tak bylo lepší, ale proto, že je chtěli zkrášlit.
Mořská kravka hnědka v jámě
Těsně u vody mezi šelestícím rákosím vykopávali jámy s dovedně skrytým bodcem uprostřed, aby se do nich chytil na noční toulce hroch, jehož sladké sádlo bylo pro ně nejméně tím, čím je foie-gras pro opravdového labužníka. V křováckém teritoriu bylo hodně takových zachovaných velkých jam.
Při objevitelských výpravách musel jít někdo z výpravy napřed, aby prozkoumal cestu, nejsou-li tam jámy. Bodce uprostřed i její vrchní kryty byly pryč. Takhle se tlustá stará mořská kravka hnědka dostala do hrnce, popsal doslova van der Post, ,,Mořská kravka hnědka" bylo mazlivé jméno pro hrocha, které vzniklo proto, že hroši uvítali hned v mořském příboji holandské osadníky, když prvně přistáli v Africe.
