Největší znak lidské hlouposti dle psychologů: Pokud jedinci chybí tato vlastnost, vůbec nemá cenu se s ním bavit
Foto: pexels
3 min
Znáte ten pocit, kdy se z obyčejného rozhovoru během chvilky stane souboj, který nemá vítěze? Druhý člověk nebere v potaz argumenty, jen se brání, útočí a za žádnou cenu nechce couvnout. Psychologové upozorňují, že za takovým chováním často stojí chybějící schopnost sebereflexe.
Reklama
Když se hádka mění v zátěž
Taková setkání nás vysilují víc, než si připouštíme. Člověk, který nepřipouští omyl a jiný názor odmítá ještě dřív, než ho dořekneme, nás nutí obhajovat každé slovo. Do cizí perspektivy se vžít nechce, a tak se každá debata točí v kruhu.
Právě tady se nabízí otázka, co vlastně takové chování prozrazuje. Odpověď už přes sto let láká zájem lidí o psychoanalýzu a o jejího zakladatele Sigmunda Freuda. Jedna věta, která se mu v souvislosti s lidskou hloupostí připisuje, zní téměř jako ortel.
Je nutné dodat, že v Freudových oficiálně vydaných spisech se výrok přímo nenachází. Jde o populární přisuzovaný citát, který se šíří internetem a médii, takže ho berme spíš jako zajímavý podnět k přemýšlení než jako doložené Freudovo tvrzení.
Problémem není jen povaha takových lidí, ale i naše reakce. Mnozí z nás se snaží druhého přesvědčit stůj co stůj, protože touha být pochopen je naprosto přirozená. Jenže někdy za ni platíme příliš.
Věta, která odhaluje jádro věci
"Prvním znakem lidské hlouposti je naprostá absence studu," praví výrok, který je připisován Sigmundu Freudovi.
Právě nedostatek studu se v tomto pojetí spojuje s chybějící sebereflexí, tedy schopností zastavit se, kriticky zhodnotit vlastní chování a upřímně si přiznat chybu. Stud je sice nepříjemný, ale ve společnosti plní důležitou úlohu. Vnitřní nepohodlí z vlastního selhání nás vede k nápravě a k uvědomění, jak naše slova a činy dopadají na druhé.
Když tento vnitřní korektiv chybí, člověk snadno překračuje hranice druhých, přehlíží jejich pocity a ignoruje běžné společenské normy. Neznamená to automaticky nízký intelekt, ale je to jasný varovný signál: takový člověk se zpravidla nezamýšlí nad důsledky vlastního jednání.
S tím souvisí i známý Dunningův-Krugerův efekt. Lidé s malou schopností sebereflexe často nedokážou rozpoznat vlastní omyly a své schopnosti přeceňují. Přiznat chybu pro ně proto není jen nepříjemné, oni ji často vůbec nevidí.
Kdy je rozumné odejít
Pokud druhá strana nemá zájem naslouchat ani přehodnotit postoj, další argumenty jsou jen plýtvání energií. Nejzralejší reakcí je diskusi ukončit a zbytečně se nevysilovat. Nemusíte vyhrát každý spor.
Kvůli snaze být přijat také není třeba obětovat vlastní hranice. Osobní integrita, důstojnost a vzájemný respekt tvoří základ zdravých vztahů. Hledat souhlas u někoho, kdo neumí vést rovnocenný dialog, přináší jen zklamání a únavu. A přizpůsobovat se tomu, kdo vám neustále projevuje neúctu, smysl nedává vůbec.
Odstup přitom nemusí znamenat spálené mosty. Jde o uvážené rozhodnutí, kolik času a síly jste ochotni vložit do rozhovorů, které končí ve slepé uličce. Cizí názory změnit nemůžeme, ale můžeme se rozhodnout, kdy je čas odejít v klidu. Kde leží ta hranice u vás?
