Jeho podobiznu známe hlavně z jezdeckých obrazů. Napoleon ale nebyl dobrý jezdec

Napoleonových životopisů byly napsány doslova tisíce. Někdy se dokonce říká, že Napoleon je po Ježíši Kristu druhým nejdůležitějším mužem našich dějin. Zatímco o jeho životě a úspěších na bitevním poli existuje celá řada literárních děl, mnohem méně se spisy věnují jeho vztahu ke koním. Jednou z knih, která se tímto tématem zabývá, je dílo Marengo: Mýtus Napoleonova koně z pera Jill Hamiltonové. Kniha je vlastně jakýmsi pátráním po historické realitě, která se skrývá za mýtem o koni jménem Marengo, a v obecné rovině také za objasněním Napoleonova vztahu k těmto majestátním zvířatům.

Přečtěte si také

Napoleonský komplex? Historický nesmysl! Za výbušnou povahou vojevůdce stál nepříjemný intimní…

31. 8. 2021

Jako dítě neměl možnost jezdit na koni

Jak mnozí ví, Napoleon se narodil na Korsice. S ohledem na skalnatý profil ostrova tak jízda na koni nepatřila k příliš rozšířeným způsobům dopravy. Ani mladý Napoleon tak této vášni v dětství nepropadl. Během pobytu na Korsice nikdy koně nevlastnil a bez formálního jezdeckého vzdělání se na rodném kusu skály, kde byl mezek nebo osel stejně praktický jako kůň, nejprve naučil poněkud ležérnímu, praktickému stylu jízdy.

Zvyklý používat primitivní uzdu bez železného udidla, držel otěže volně a ovládal zvíře změnami v rozložení váhy svého těla. Na koni seděl shrbený dopředu, prsty u nohou měl ve třmenech níže než paty. Napoleon měl v této době celkově špatný sed – při jízdě klouzal dopředu a dozadu a ze strany na stranu. Navzdory tomu byl ale neúnavným jezdcem – ačkoliv poněkud bezohledným.

Zlozvyky si přenesl i do pozdějších let

Tento styl ježdění se mu vštípil do podvědomí natolik, že v podobném duchu jezdil Napoleon na koni i v dospělosti. Později během studia na vojenské škole sice absolvoval pravděpodobně jen něco málo přes rok formálního výcviku, což pro nabytí chybějících znalostí jistě nestačilo. Jezdil pro potěšení i z nutnosti. Mnohokrát se mu stalo, že se mu kůň splašil, což se mu ve většině případů podařilo zakrýt (Napoleon upadl do bezvědomí a málem se zabil, když týden před převratem v Brumaire spadl z neznámého koně a narazil do stromu).

Rozvíjel chov koní ve Francii

Napoleon, který dával přednost malým arabům, před oblíbenějšími většími plnokrevníky, obnovil francouzské národní hřebčíny, které byly během revoluce zrušeny jako symboly aristokracie. Když pak zahájil své válečné tažení, vyvlastnil hřebčíny dobytých národů a postupně rozvíjel chov koní napříč Evropou. Sám si ponechal stáj s přibližně 80 osobními sedlovými koňmi (pro srovnání, král Ludvík XVI. jich choval téměř 1 800).

Mnoho Napoleonových vlastních koní mělo podobné znaky – arabové s bílou nebo světle šedou srstí. Dodnes se odhaduje, že během Napoleonovy kariéry pod ním v bitvě zahynulo deset až osmnáct koní.

Legenda jménem Marengo

O koni nesoucím jméno Marengo se traduje celá řada příběhů. Měl být ukořistěn během egyptského tažení, přičemž na něm následně Napoleon absolvoval všechny své slavné výpravy - druhé italské tažení, ústup z Moskvy i závěrečnou bitvu u Waterloo. Po této vrcholné bitvě byl prý kůň zajat a převezen do Británie, kde byl vystaven veřejnosti. Dodnes je jeho kostra k vidění v Národním armádním muzeu.

V knize Marengo: Mýtus Napoleonova koně autorka tvrdí, že o koni tohoto jména nejsou žádné doložitelné důkazy. I někteří historikové dnes pochybují o tom, že Marengo vůbec existoval. Čí by tedy byly ostatky koně v anglickém muzeu? Nabízí se odpověď, že Marengo byla pouze přezdívka pro jiného koně. Napoleon měl zálibu v přezdívkách – skutečné křestní jméno jeho manželky Joséfphine bylo Rose. Hamiltonová ve své knize tvrdí, že podobným způsobem dostávali přezdívky i jeho koně.

Marengo však dodnes zůstává stále jakousi záhadou. Nejpravděpodobněji se jeví teorie, že se kůň ve skutečnosti jmenoval Ali, jelikož na tomto oři Napoleon skutečně jezdil po celou dobu své kariéry a měl ho skutečně v oblibě. Jednoznačné důkazy o jeho možném původu však bohužel chybí.