Historie ústavní péče: Nejvíce umírali sirotci na smutek a osamění. Beznadějné případy oživovala stará Anna
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
3 min
Infekce probíhaly v dětských ústavech nepoměrně drastičtěji než v blízkém okolí; ústavní děti proti nim byly méně odolné. Odkud se braly tyto nedostatky a slabosti ubohých opuštěných děti?
Reklama
V našem článku Historie ústavní péče: Nalezinec jako rozsudek smrti pro většinu dětí. Až 98% úmrtnost jste se mohli dočíst o neutěšené staleté situaci v nalezincích a sirotčincích po celé Evropě, kde paradoxně umíralo mnohem více dětí, než jich přežilo. Ušlechtilá snaha pomoci přinášela více bolesti a úmrtí než pomoci. Ale proč?
V podstatě platilo, že umístění dítěte v tehdejším nalezinci či jiném dobročinném ústavu, pokud odtamtud nebylo hned předáno do nějaké rodiny na vychování, znamenalo takřka rozsudek smrti. Děti prostě umíraly. Příčinou byly nemoci, infekce, slabost, špatná výživa. Později se ale přišlo i na to, že příčinou velkého dětského utrpení byl především smutek, osamělost a duševní strádání.
Autoři knihy Výpravy za člověkem, světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier připomínají, co praví Salimbene; výstižně to doplňuje jeden moudrý španělský biskup ze sedmnáctého století, kterého ve 40. letech 20. století citoval profesor René Spitz ve svém pionýrském díle o duševním strádání dětí: ,,V ústavu se dítě stává smutným a mnohé tam smutkem umírají." Naštěstí ale přišel obrat.
Fyzická záchrana = voda
Přibližně v polovině 19. století vstoupila do života evropského obyvatelstva hygiena se svou nejúčinnější zbraní - vodou! Morové epidemie vymizely, nemocnost se omezila a lidský věk se začal prodlužovat. Děti v ústavech už neumíraly tak houfně a beznadějně jako dříve. A tu teprve mohlo
dojít k objevu dalšímu.
Kde se bere dětská slabost
Dětští lékaři té doby si totiž povšimli, že infekce probíhají nepoměrně drastičtěji v dětských ústavech než v blízkém okolí, a že tedy ústavní děti jsou proti nim méně odolné. Jistě je to důsledek tělesné slabosti a nedostatků v organismu takového dítěte. Ale odkud se tyto nedostatky a slabosti berou?
Nesouvisí to nějak s duševním stavem dítěte? A kupodivu k rozřešení téhle otázky dopomohla jedna zcela zvláštní i zcela obyčejná osobnost.
Psychická záchrana = stará Anna
Žádná vědecká kapacita, žádný vynálezce, žádný reformátor ale prostá stará žena, která se jako „stará Anna" stala v dětském lékařství pojmem. Na dětské klinice v Düsseldorfu byly začátkem tohoto století svěřovány této staré ošetřovatelce, ve věku jistě spíše babičkovském než mateřském, děti, které přes všechnu snahu lékařů spěly ke konci. Léčení nebylo úspěšné, lékaři se vzdali nadějí - a stará (citujeme – obézní) Anna tu byla k tomu, aby dítěti posloužila a dosloužila. (Úvodní fotografie článku je pouze ilustrační, nikoliv podobizna ošetřovatelky - pozn. aut.).
Nezřídka se však stalo, že takové dítě se v péči staré ošetřovatelky začalo zotavovat a proti všemu očekávání se nakonec uzdravilo. Zřejmě v nemocnici, v péči lékařů a odborného personálu, mu scházelo něco, co stará Anna dovedla dát. Jaké to byly zvláštní látky? Jaká medicína? To zatím bylo záhadou. Jisté však bylo, že neléčí jen prášky a čistota a vzorná péče, ale i vřelost lidských vztahů.
