Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frida, psal milované mamince dopisy jako Bohuš

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frida, psal milované mamince dopisy jako Bohuš

Foto: František Karel Hron / Public domain, Wikimedia commons

Publikováno:
4 min
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.

Jaroslava Vrchlického si většinou představujeme jako vážného muže a pilně tvořícího autora. Ve skutečnosti prý by veselý, hravý, rád se klouzal po zamrzlé Vltavě a našel si čas i na avantýry. Především kromě své plodné práce miloval nade vše svoji maminku, které často psával.

Obsah článku
  1. Jídlo jako nepřítel
  2. Nemoci se kupily
  3. Maminka

Světlo světa spatřil Emil Bohuš Frida (což je jeho pravé jméno zapsané v křestním listě s krátkým „i“ v příjmení) v Lounech. Jeho prostřední jméno udávají některé prameny jako Bohuslav či Jakub po otci. Z osmi dětí se Emil (17. 2. 1853 - 9. 9. 1912) narodil jako druhý; byl nedonošený, a protože se rodiče obávali, že brzy zemře, nechali ho hned druhý den pokřtít. Jako malý býval často vážně nemocný a trpíval strachem, že na něj spadne Slunce, popisuje poutavě novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková ve své publikaci Co v průvodcích o Praze nebývá aneb Pokračování historie Prahy k snadnému zapamatování.

Jídlo jako nepřítel

Autorka publikace jednoho z našich nepochybně nejslavnějších a nejplodnějších básníků a dramatiků vypodobňuje takto: „Nosil cvikr, a protože mu stále padal, neboť měl podle optika ,takový hloupý nos´, míval ho zavěšený na šňůrce. Jedl velmi málo, trpěl nechutenstvím a o zelenině a ovoci (s výjimkou mladého chřestu, artyčoku a některých druhů exotického ovoce) prohlašoval, že jsou dobré pro housenky a červy. Sladkosti také nemiloval a tvrdil, že koblihy a buchty zalepují mozek. Údajně někdy povečeřel pouze ,pivo s pomerančovou kůrou, namáčel si v něm chleba a přikusoval okurčičky, naložené v hořčici´. K vínu rád jídal zázvorky.“

Nemoci se kupily

Pokud nepočítáme tyfus, se kterým ho léčil jeho přítel, významný lékař a vědec Josef Thomayer, první zdravotní potíže zaskočily Fridu v jeho čtyřiceti letech: „trpěl bolestmi žaludku, k nimž se přidaly bolesti nohou způsobené předčasným kornatěním cév, cítil se unavený a skleslý.“ Po tom všem ho podle webu Avicenna ve věku 55 let v srpnu roku 1908 postihla mrtvice, „při které ztratil polovinu zraku, takže viděl jenom polovičkou obou očí a také spád myšlenek značně utrpěl“. Po několika měsících se mu sice zrak zlepšil, ale zřejmě vlivem dalšího krvácení do mozku nebyl schopen číst.

Když dokončil léčbu a rehabilitaci v sanatoriu u jihočeských Stupčic a v chorvatské Rijece, využil nabídku přítele, skladatele a klavíristy Jindřicha Jindřicha a usadil se v Domažlicích. Podle Jarolímkové právě tento krok některé prameny označují za důkaz rozpadu manželství Vrchlických, což prý podporuje mj. i fakt, že „Vrchlický se u manželky nikdy nezastavil, i když občas jezdil z Domažlic do Prahy za maminkou a sestrami Marií a Toničkou“. Dokonce poté, co v dubnu roku 1912 po další mozkové mrtvici ochrnul na pravou polovinu těla, údajně „požádal údajně bratra, aby jí zakázal ho navštěvovat“.

Maminka

S maminkou Marií, rozenou Kolářovou, měl Jaroslav Vrchlický po celý život krásný vztah. Psával jí dopisy podepisované jménem Bohuš a po tragické smrti otce (který používal listy s jeho básněmi na kornouty; zemřel roku 1874) napsal báseň:

Své matičce

Ty milá, dobrá matičko,

teď docela jsme sami,

jen Bůh nad námi vysoko

 a jen tvé slzy s námi.

Platil jí uhlí a ve svých pražských bytech měl spoustu upomínek na ni a na domov. Ona zase sledovala jeho práci i osobní život a stále se bála o jeho zdraví.

Jenže podle Vrchlického dcery Evy se nevrátil do Prahy pouze proto, že se děsil míst, kde „začala jeho nemoc, že touží po místech své mladosti, v naději, že uprchne stmívání svého ducha". Paní Ludmila prý byla při svých návštěvách manžela „pokaždé poznána a ráda viděna" a o jejich posledním setkání napsala přítelkyni, lékařce Anně Bayerové, žijící tehdy ve Švýcarsku: „Naposled v sobotu před svou smrtí rozešel se se mnou krásně, to musí mi stačit pro celý další můj život a i za to jsem vděčna.

Jaroslav Vrchlický zemřel v Domažlicích 9. září roku 1912 krátce poté, co řekl: „Už je dobře." Bratr Bedřich napsal mamince: „Konec byl velice lehký, usnul.", uzavírá Stanislava Jarolímková.

Reklama
Zdroje článku:
encyklopedie.praha2.cz, avicenna.cz, JAROLÍMKOVÁ, Stanislava. Co v průvodcích o Praze nebývá, aneb, Pokračování historie Prahy k snadnému zapamatování. Praha: Motto, 2010. ISBN 978-80-7246-502-6.
Reklama