Výborný politik, nebojácný bojovník. Přesto se u nás Janu Lucemburskému říkalo Král cizinec
Foto: Josef Mathauser / Creative commons, CC-BY-SA
4 min
Jan Lucemburský, syn římského císaře, manžel Elišky Přemyslovny, zvaný Slepý a v zahraničí také známý jako Jan Český. Proč byl tedy v našich zemích cizincem?
Reklama
Zrod Krále cizince
Jan Lucemburský se narodil římskoněmeckému králi Jindřichovi VII., díky čemuž dostal čtrnáctiletý Jan titul „hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Artonu“.
V roce 1309 požádali čeští vyslanci, při cestě na generální kapitulu do Citeaux, římského krále Jindřicha, aby se jeho jediný syn Jan oženil s princeznou Eliškou, neboť Češi nebyli spokojeni s vládou Jindřicha Korutanského.
Král Jindřich se obával české anarchie a pověsti o vraždě Václava III., a proto chtěl, aby se s Eliškou oženil jeho mladší bratr Walram. V červenci roku 1310 však svolil a dojednal nástup svého mladého syna Jana na český trůn. 31. srpna se mladý Jan s Eliškou Přemyslovnou zasnoubil a den poté se vzali ve špýrské katedrále.
Korunovace mladého Jana Lucemburského se měla z důvodu neúčasti jeho otce Jindřicha VII. původně odložit, nicméně šlechta byla silně proti odkladu, a proto korunovace proběhla 7. února 1311 v bazilice svatého Víta a provedl ji Petr z Aspeltu.
Mladý Jan Lucemburský se ve vladařině hodně inspiroval svým domovem – francouzským dvorem – a jednal podle říšské politiky, která byla stěžejní pro Lucemburky. Česká šlechta však nechtěla silného panovníka a po Janově příjezdu do Prahy mu dala jasně najevo, kdo doopravdy vládne.
Jakmile roku 1313 zemřel Janův otec Jindřich, rozpoutala se dlouholetá hra o trůn římského krále, o kterém si Jan mohl nechat zdát, neboť podmínkou pro krále bylo osmnáct let věku. Největší šanci na Lucemburský trůn měl Fridrich Sličný, což bylo podle Jana nebezpečné pro české království, a tak rozjel kampaň, díky které byl nakonec římským králem zvolen Ludvík IV. Bavor. Toto bylo pro Čechy dobré rozhodnutí, neboť Jan od Ludvíka později dostal řadu významných ústupků pro české země.
O dva roky později porazil Jan Fridrichova spojence a hornohurského magnáta Matúše Čáka Trenčianského ve významné bitvě o Holič. V té době Eliška dosti usilovala o obnovu vlády v duchu Přemyslovců, což situaci pro Jana vůbec neulehčovalo.
Jan musel odjet do Lucemburska, a jelikož nemohl najít jiné řešení, musel obsadit Čechy vojskem, což se samozřejmě nelíbilo šlechtě. Ta se proti králi postavila a Jan Lucemburský skoro přišel o korunu. Když se situace vyjasnila a mír zprostředkoval král Ludvík Bavor, byla podepsána tzv. Domažlická úmluva, která akorát posílila moc šlechty. Poté ztratil Jan Lucemburský veškerý zájem o Čechy a bral je jen jako zdroj financí pro evropskou politiku. Proto byl později známý také jako Král cizinec.
Smrt Krále cizince
Jan Lucemburský patřil také k největším rytířům královských let, neboť se zúčastnil každé větší bitvy. Jemu osudnou se stala bitva u Kresčaku, v devátém roce stoleté války.
Janovi bylo v té době padesát let, když se nechal do bitvy, ve které bojoval na straně Francie, odvést na koni dvěma pobočníky. V tomto věku se mu již rozvinula dědičná choroba, kvůli které byl slepý. Z této legendy si jistě každý pamatujeme známá slova:
Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.
Toto byla poslední slova Krále cizince, Jana Lucemburského. Zemřel ve stejný den, jako o 68 let dříve jeho předchůdce, Přemysl Otakar II. Po bitvě našel Janovo tělo Eduard z Woodstocku, což byl syn anglického krále Eduarda III. Na důkaz úcty k protivníkovi si vzal Janův chochol ze tří pštrosích per s heslem „Ich diem.“ („Sloužím.“) a nechal je vložit do erbu anglického následníka trůnu.
Jan Lucemburský byl pohřben v Lucembursku, v katedrále Panny Marie.
