Žena koupila betonový bunkr z druhé světové války. Za minimum ho přetvořila v krásné a pohodlné bydlení
Foto: Pexels
4 min
Betonová pevnost na útesech Cornwallu za války chránila strategický uzel Británie. Desetiletí ležela opuštěná, než ji objevila mladá žena s odvážnou vizí.
Reklama
Pevnost bez oken na konci světa
Když Elizabeth Strutton procházela výlohou realitní kanceláře v Penzance, zarazila ji neobvyklá nabídka. Prodává se válečný bunkr z roku 1942, stálo v inzerátu. Objekt ležel zahrabaný pod třemi stopami zeminy a křoví na samém okraji Cornwallu, v místech zvaných Land’s End. Konec světa.
Pro většinu lidí nepředstavitelná výzva. Pro bývalou developerku nepřehlédnutelná příležitost. „Je to jako vrchol něčí kariéry,“ vzpomíná po letech Elizabeth Strutton na okamžik, kdy poprvé vstoupila do chladného betonového tunelu.
Uvnitř našla prázdné chodby vedoucí do temnoty, vlhké stěny a absolutní ticho. Žádná okna. Žádné topení. Jen masivní železobeton postavený tak, aby odolal přímému zásahu bomby. Farmář, který bunkr po válce vlastnil, ho využíval výhradně jako chladný sklad na brambory.
Skrytá pevnost chránila impérium
Strutton netušila, jak zásadní roli hrál tento nenápadný objekt v obraně Británie. Teprve později, po návštěvě historika specializujícího se na válečné stavby, se dozvěděla celý příběh. Bunkr sloužil jako sledovací stanoviště; dvacet čtyři hodin denně tu pracovali muži i ženy, kteří monitorovali oblohu, navigovali piloty a hlásili nepřátelskou aktivitu.
Jejich hlavním úkolem však bylo chránit nedaleko stojící telegrafní věž v Porthcurno. Ta představovala klíčový podmořský komunikační uzel celého Britského impéria. Šlo o strategický cíl, o jehož existenci Němci věděli a který se snažili zničit. Proto bylo stanoviště záměrně ukryté, těžko dostupné a mimořádně nebezpečné.
Mnoho detailů o činnosti bunkru zůstává utajeno, britské archivy je zpřístupní až sto let po jejich založení. Po skončení války objekt zcela ztratil strategický význam. Desítky let ležel opuštěný, zapomenutý, zarostlý trávou. Až do chvíle, kdy ho Strutton koupila za 143 tisíc liber.
Pět let boje s betonem a vlastními plány
Strutton původně počítala s rychlou rekonstrukcí a prodejem. Chtěla objekt zrenovovat a pokračovat dál v podnikání. Pak ale přišel rok 2008 a s ním finanční krize. „Pak přišel krach a já uvízla. Bylo to velmi špatné načasování,“ přiznává.
Najednou se ocitla v situaci, kdy musela prodat své řadové domy se třemi ložnicemi, které se v krizi prodávaly snáze, a nastěhovat se do místa, které ještě nebylo ani zdaleka obyvatelné.
Následoval maraton, který trval pět let a spolkl dalších sto tisíc liber. Strutton se pustila do projektu, na který nebyli připraveni ani zkušení stavbaři.
Jen probourání betonového stropu pro instalaci požárního sprinkleru trvalo přes měsíc. Celý objekt musel být izolován proti vlhkosti. Původní větrací šachta se proměnila v ložnici. Tunel vedoucí do dalšího bunkru se stal chodbou.
Úžasná proměna
Chybějící okna majitelka vyřešila instalací speciálních střešních světlovodů, které provrtaným betonem přivádějí denní světlo přímo do centrálního obývacího pokoje. Vznikl tak otevřený prostor o délce sedm metrů s kuchyní a obývacím koutem, tři ložnice a dvě koupelny.
Objekt doplňuje soukromá příjezdová cesta, velká zahrada, garáž i kůlna. A panoramatický výhled na otevřenou krajinu až k moři.
Díky blízké telekomunikační věži je tu perfektní bezdrátové připojení i uprostřed odlehlé krajiny. Bunkr je čistý, stylový, bez jediné stopy prachu. Moderní koupelny jsou barevné a elegantní, těžko by v nich někdo poznal stavbu z roku 1942. Nemovitost si můžete prohlédnout ve videu:
Nakonec přichází rozloučení
Strutton se nakonec rozhodla bunkr prodat. Ne proto, že by v něm nechtěla žít, ale kvůli práci. Objekt nabízí realitní kancelář Miller & Son za 275 tisíc liber.
„Někdy musíte jít dál, ale mohla bych tu žít navždy. Je to krásné a výjimečné,“ přiznává majitelka s neskrývaným sentimentem. „Ve skutečnosti to bylo požehnání v převleku. Ale trvalo roky to dát do pořádku,“ dodává.
