Podle Husáka byla chudinská kolonie Kotlaska ostudou Prahy, ale nestihl ji strhnout. Dodnes v ní žije 250 lidí
Foto: ŠJů, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons
3 min
Na strmém kopci v pražské Libni se ukrývají dvě malé osady, které jako by sem vůbec nepatřily. Úzké pěšiny, nízké domky a zahrádky připomínají spíš vesnici než hlavní město. Nouzové kolonie Na Kotlasce a Na Hájku vznikaly od roku 1938 a přežily dodnes, přestože je komunisté chtěli odstranit.
Reklama
Domky se stavěly potají ze všeho, co bylo po ruce
Obě kolonie vyrostly na svazích vrchu Hájek. Na severní straně vznikla osada Na Hájku, na jižní Na Kotlasce. Lidé, kteří neměli kde bydlet, si tu začali stavět malé domky bez stavebního povolení. Práce často probíhaly v noci, aby si jich nevšimli strážníci.
Stavělo se z toho, co bylo dostupné. Používaly se cihly i prkna ze zbouraných domů. Některé přístavky vznikly dokonce z vyřazených železničních vagonů. Materiál se musel na kopec vynášet na zádech, protože strmé svahy nebyly pro běžné povozy sjízdné.
Když strážník načerno postavený domek objevil, udělil pokutu. Podle historika Petra Rysky se v některých případech pokuta prakticky stala náhradou za stavební povolení. Záleželo ovšem také na tom, komu pozemek patřil.
Bohumil Hrabal a libeňský Montmartre
Kopec Hájek si oblíbil také spisovatel Bohumil Hrabal, který v Libni dlouhá léta žil. Kolonii Na Kotlasce se proto přezdívá libeňský Montmartre. Hrabal sem chodíval kvůli výhledům na město. Ve vzpomínce na Libeň popisoval, jak stoupal na Hájek a díval se na světla Prahy pod sebou.
Podobných nouzových kolonií vznikly v Praze za první republiky desítky, většina z nich však postupně zmizela. Hájek a Kotlaska patří k několika málo místům, kde se jejich původní charakter zachoval.
Husák chtěl pozůstatek bídy kapitalismu odstranit
V padesátých letech se komunistický režim rozhodl nouzové kolonie postupně likvidovat. Úřady přestaly vydávat dodatečná stavební povolení a počítaly s tím, že obyvatelé časem odejdou nebo zemřou a domky zaniknou. Některým lidem nabídly náhradní bydlení, většina ale své domovy opustit nechtěla.
V 80. letech se situace znovu vyostřila. Osm domků muselo ustoupit výstavbě železniční přeložky. Na stavbu se přijeli podívat také tehdejší komunističtí představitelé včetně Gustáva Husáka. Když spatřil nouzovou kolonii, označil ji podle dobových vzpomínek za „pozůstatek bídy kapitalismu“, který musí zmizet.
Úřady se následně pokusily přesvědčit další obyvatele, aby odešli. Plán na úplnou likvidaci ale nedotáhly. Přišla sametová revoluce a kolonie zůstaly stát.
Voda ano, kanalizace ne všude
Dnešní život v osadách má k původním podmínkám daleko. Obyvatelé si už v padesátých letech svépomocí přivedli vodovod. S kanalizací je to složitější: napojena je kolonie Na Hájku a horní část Kotlasky, nikoli všechny domky.
Místo si přesto zachovalo nezvyklý charakter. Mezi domky vedou úzké pěšiny, některé stavby mají stále označení nouzová stavba a jen část z nich získala běžná čísla popisná. Obyvatelé dlouhodobě usilují o vyřešení právního statusu svých domů. Jednou z překážek jsou přístupové cesty, které by umožnily příjezd hasičů nebo záchranné služby.
Podle starších údajů tu stojí přibližně 70 domků a žije kolem 250 lidí. V rušné Praze tak dodnes existuje místo, kde se člověk po pár minutách chůze od městské zástavby ocitne v úplně jiném světě.
