Zapomeňte na cepy a vidle. Husité měli na svou dobu moderní a vychytané zbraně
Foto: I, Ludek, CC BY-SA 3.0, Creative Commons
3 min
Představa chudých rolníků s cepy nastoupených proti po zuby ozbrojeným rytířům v brnění je mýtus. Čeští husité patřili k prvním v Evropě, kdo masově nasadil palné zbraně. A dokázali z nich vytěžit maximum.
Reklama
Zbrojní boom předběhl válku
Když v roce 1419 vypukly husitské války, Boží bojovníci nemuseli improvizovat. České země měly už desítky let před konfliktem mimořádně vyspělý zbrojní průmysl. Od poloviny 14. století se v městech usazovali zkušení zbrojíři, jejichž podíl mezi řemeslníky převyšoval dokonce poměr v německých městech.
Zatímco výrobci kroužkových zbrojí postupně mizeli a nahrazovali je platnéři, puškaři zažívali zlaté časy. Městské rady si je pojišťovaly pravidelným týdenním platem a nabízely jim výsady, o nichž jiní řemeslníci mohli jen snít. Když přišel čas bojovat, infrastruktura byla připravená.
Píšťaly a hákovnice – předchůdci pistolí
Palné zbraně představovaly v tehdejší Evropě naprostou špičku vojenské technologie. Husité je dokázali využít dřív a efektivněji než většina soupeřů. Ruční zbraně zvané píšťaly a hákovnice sice nebyly tak těžké jako děla, přesto vyžadovaly pevnou oporu – z koňského sedla se z nich střílet nedalo.
Zajímavost: právě z českého slova „píšťala“ vznikl celosvětově rozšířený termín pistole. Raná palná zbraň měla ovšem své mouchy – krátký dostřel, nepřesné zaměřování a pomalé nabíjení. V prvních fázích válek působily spíš psychologicky: rachot a dým dokázaly vyděsit nepřipravené protivníky víc než samotné zásahy.
Bombardy bouraly hradby, houfnice kosily houfy
Při obléhání pevností nasazovali husité bombardy – mohutná obléhací děla, která dokázala ničit hradby na vzdálenost až 450 metrů. Největší kusy měly ráži přesahující 40 centimetrů, některé exempláře dosahovaly i více. Problém? Extrémní hmotnost komplikovala jakoukoli přepravu.
Pro bitevní pole se proto hodily lehčí houfnice a tarasnice, které střílely kamennými nebo kovanými železnými koulemi do vzdálenosti kolem 300 metrů. Název houfnice pochází z účelu – pálit do nahromaděných „houfů".
Samostříly, neboli kuše, zůstávaly husitskou spolehlivou volbou. V 15. století rozhodně nešlo o zastaralou výzbroj – naopak za přežitek se považoval neskladný luk. Kuše byla stále nabitá, připravená k okamžité ráně, a díky kompaktním rozměrům s ní bojovník snadno manévroval i v těsném prostoru vozové hradby.
Cepy a kropáče: řemeslo, ne improvizace
Zbraně pro boj zblízka vyráběli profesionální kováři a zbrojíři, ne venkovští amatéři. Okované cepy sice vycházely z nástrojů na mlácení obilí, ale ve zbrojní verzi dostaly bodáky a ostré hroty. Dokázaly prorazit i pancéřování a způsobovaly děsivá zranění.
Řemdih – koule posetá ostny, připevněná řetězem k násadě – lámal kosti i skrz zbroj. Kropáč fungoval podobně, jen místo řetězu měl ostnatou kouli přímo na dřevěné násadě. Obě zbraně sázely na kinetickou sílu a husité je ovládali mistrně.
Výzbroj na špičkové úrovni
Husité zkrátka nebyli chudí povstalci s vidlemi. Disponovali arzenálem, který kombinoval tradiční i nejmodernější technologie své doby. Zbrojní trh v Čechách fungoval na vysoké úrovni už před válkami a během konfliktu se dál rozšiřoval podle potřeb armády. Boží bojovníci měli k dispozici to nejlepší, co tehdejší Evropa nabízela – a dokázali toho využít lépe než kdokoli jiný.
