Syndrom vyhoření není jen ´mám blbou práci za blbý peníze´: Jako prevenci uplatňujte „Desatero“ zdravotních sester z hospiců

Obecně je známo, že prevence je účinnější než léčba, stejně je ale známo, že na i většina lidí kašle, protože žije v přesvědčení: Mně se přece tohle nemůže nikdy stát! Abychom si uvědomili, že vyhoření je skutečně závažný psychosomatický zdravotní problém, nikoliv pocit, že mě to za tyhle peníze nebaví v mojí blbé práci. Asi stejně jako „depka“ není deprese.

Obecně je známo, že prevence je účinnější než léčba, stejně je ale známo, že na i většina lidí kašle, protože žije v přesvědčení: Mně se přece tohle nemůže nikdy stát! Abychom si uvědomili, že vyhoření je skutečně závažný psychosomatický zdravotní problém, nikoliv pocit, že mě to za tyhle peníze nebaví v mojí blbé práci. Asi stejně jako „depka“ není deprese.

Syndrom vyhoření je výsledkem systematické destruktivní aktivity směřující k – nesplnitelnému – dosažení dokonalosti, což vede k vleklému nadhraničnímu stresu s opomenutím životodárných zdrojů radosti a potěšení. V současné době je především výsledkem vlastního úsilí, píší autoři knihy Vyhořet může každý Radkin Honzák, Aleš Cibulka a Agáta Pilátová.

Je celkem zbytečné vymýšlet něco lepšího k předcházení vyhoření, než vymyslely a v praxi uplatňují zdravotní sestry z hospiců, kde je jejich vklad obrovský a návratnost přinejmenším spolehlivá. Jejich „desatero“ o šestnácti položkách je hodné následování:

„Desatero“ zdravotních sester z anglických hospiců:

1. Buď sama k sobě mírná, vlídná a laskavá.

2. Uvědom si, že tvým úkolem je jen pomáhat změnám, ale ne změnit jiné lidi. Můžeš změnit svůj vztah k nim, nikoliv však je.

3. Najdi si své „útočiště“ – místo, kam by ses mohla v případě potřeby uchýlit do klidu a samoty.

4. Druhým lidem – svým spolupracovnicím, spolupracovníkům i vedení – buď oporou, povzbuzením a neboj se je pochválit, když si to – třeba i jen trošku – zasluhují. Stejně se to nauč přijímat od nich.

5. Uvědom si, že tváří v tvář utrpení, jehož jsme denně svědky, je zcela přirozené se někdy cítit bezbrannou a bezmocnou. Připusť si tuto myšlenku. Být potřebným na blízku a pečovat o ně je někdy důležitější, než všechno ostatní.

6. Snaž se měnit způsoby, jak to či ono děláš. Zkus to, co děláš, dělat jinak, zkus obměňovat a vylepšovat své pracovní postupy.

7. Nauč se rozpoznat, jaký je rozdíl mezi dvěma druhy naříkání: mezi tím, které zhoršuje beztak již těžkou situaci, a tím, které bolest a utrpení tiší a zmírňuje.

8. Když jdeš z práce domů, soustřeď se na něco pěkného, něco dobrého, co se ti podařilo vzdor všemu v práci udělat.

9. Snaž se sama sebe povzbuzovat a posilovat. Například tím, že nebudeš vykonávat jen ryze technické věci, ale i sama z vlastní iniciativy se projevíš tvořivě, že si budeš vymýšlet nové věci, jako to dělá umělec.

10. Využívej pravidelně povzbuzujícího účinku dobrých přátelských vztahů v pracovním kolektivu iv jeho vedení, jako zdroje sociální opory, jistoty a nadějného směřování.

11. Ve chvílích přestávek a volna, když přijdeš do styku s kolegy a kolegyněmi, se nauč „vypnout“, vyhni se hovoru o služebních věcech a problémech v zaměstnání.

12. Naplánuj si předem chvíle „úniků“ během týdne a nedovol, aby ti tento čas něco narušilo a tvůj potřebný čas oddychu překazilo.

13. Nauč se říkat raději „rozhodla jsem se“ nežli „musím, mám povinnost, měla bych“. Podobně říkej raději „nechci“ než „nemohu“.

14. Nauč se říkat nejen „ano“, ale také „ne“. Když neřekneš nikdy „ne“, jakou hodnotu pak má tvoje „ano“?

15. Netečnost a rezervovanost ve vztazích k druhým lidem jsou daleko nebezpečnější a nadělají víc zla, než když si připustíš fakt, že více se dělat nedá.

16. Raduj se a směj se – často a ráda – a hraj si!