Dovolená v chorvatském kempu byla jak za trest. Kurýruji se z toho už týden

Celý rok jsem se těšila na dovolenou u moře. Představovala jsem si lenošení na pláži, večerní procházky a romantické chvíle s přítelem. Místo toho jsem skončila v přeplněném kempu, kde se nedalo spát, jíst ani volně dýchat. A to nejhorší? Domů jsem si přivezla víc než jen špatné vzpomínky.

Kemp vypadal na fotkách jako ráj. Zelená zátoka, čistá pláž, slušné sociální zázemí. Cena byla taky příjemná. Říkala jsem si, že s Davidem konečně zažijeme tu pravou chorvatskou atmosféru, ne sterilní hotel s all inclusive.

Jenže realita byla jiná. Hned první večer, když jsme dorazili a postavili stan, jsem měla divný pocit. Kolem nás stál stan vedle stanu, nalepené na sobě. Z jedné strany rodina se třemi malými dětmi, z druhé parta dvacetiletých Němců s přenosným reproduktorem.

První noc bez spánku

Ve tři ráno mě vzbudil pláč. Malý kluk od sousedů dostal horečku a řval jako na lesy. Chápu, dítě nemůže za to, že je nemocné. Ale když jsem slyšela, jak ho rodiče uklidňují a zároveň se hádají, kdo má vstát a jít pro léky, bylo mi jasné, že o spánku můžu zapomenout.

V pět ráno začali Němci balit na výlet. Smáli se, třískali dveřmi auta, pouštěli hudbu. David se otočil na druhý bok a spal dál. Já jsem ležela ve spacáku a zírala na strop stanu, úplně vyřízená.

Kolem sedmé začalo slunce pálit tak, že ze stanu byla sauna. Vylezli jsme ven a šli na snídani do kempu. Fronta u pultu s jídlem byla dlouhá jako had, vzduch těžký od páry a smažených vajec. Seděli jsme u plastového stolku, jedli studené rohlíky s marmeládou a já jsem si říkala: Jen klid, je to první den, musíme si zvyknout.

Pláž jako sardinkový výsek

Na pláži nebylo kam dát ručník. Všude lidé – rodiny s nafukovacími bazény, teenageři s míčem, páry na lehátkách. Našli jsme si místo kousek od vody, ale sotva jsme se usadili, vedle nás se rozložila skupina Italů s grilem. Ano, grilem. Na pláži.

David se snažil dělat, že je všechno v pohodě. „Však je to fajn, ne? Aspoň je tu živo,“ řekl a šel se vykoupat. Já jsem seděla na ručníku, dívala se na moře a cítila, jak se mi břicho svírá zklamáním. Tohle přece nebyla dovolená, o které jsem snila.

Večer jsme šli na večeři. Jídelna byla přeplněná, jídlo vlažné a nezajímavé. Čekali jsme ve frontě skoro půl hodiny na špagety s omáčkou, která chutnala jako z pytlíku. David si vzal pivo a snažil se bavit o tom, co budeme dělat další den. Já jsem jen přikyvovala a doufala, že se to nějak zlepší.

Třetí noc a vzpoura střev

Ve čtvrtek ráno jsem se probudila s bolestí břicha. Byla jsem zpocená a měla jsem pocit, jako by mě někdo udeřil pěstí do žaludku. David ještě spal. Vylezla jsem ze stanu a běžela na záchod.

Sociální zařízení bylo daleko. Když jsem tam doběhla, všechny kabinky byly obsazené. Stála jsem ve frontě, svírala se a modlila se, ať to vydržím. Nakonec jsem to zvládla, ale bylo mi jasné, že něco není v pořádku.

Celý den jsem strávila buď na toaletě, nebo v stanu. David mi nosil vodu a sušenky, ale nic mi nepomáhalo. Měla jsem průjem, nevolnost, slabost. Večer jsem zvažovala, jestli nemám jít k lékaři, ale říkala jsem si, že to přejde. Možná to bylo jídlo z kempu. Možná jsem něco špatného snědla na pláži.

Nepřešlo to. V pátek ráno mi bylo ještě hůř. David navrhl, že pojedeme do nemocnice, ale já jsem odmítla. Nechtěla jsem kazit dovolenou ještě víc. Místo toho jsem zůstala v stanu, pila vodu a doufala, že se to zlepší.

Když dovolená začne být noční můrou

V sobotu večer jsem se konečně cítila trochu líp. Vyšla jsem ze stanu a šla s Davidem na procházku po kempu. Vzduch byl teplý, moře klidné, všude kolem nás byli lidi, kteří si užívali dovolenou. Ale já jsem měla pocit, jako bych byla mimo. Jako bych byla v nějaké bublině, ze které se nemůžu dostat ven.

„Možná bychom měli jet domů,“ řekla jsem Davidovi. Podíval se na mě překvapeně. „Vážně? Ještě máme tři dny,“ řekl. Přikývla jsem. „Já vím. Ale nemůžu tady být. Je mi z toho špatně. Fyzicky i psychicky,“ dodala jsem.

David chvíli mlčel. Pak mi vzal ruku a řekl: „Dobře. Jestli chceš, sbalíme se a pojedeme. Není to žádná tragédie.“ Byla jsem mu vděčná, že to chápe. Že necítí potřebu mě přesvědčovat, abychom zůstali.

V neděli ráno jsme sbalili stan a odjeli. Seděla jsem na sedadle spolujezdce, dívala se z okna a přemýšlela, co se vlastně stalo. Proč to dopadlo takhle? Byla to moje chyba? Měla jsem si víc zjišťovat informace o kempu? Měla jsem radši vybrat hotel?

Domov a diagnóza

Doma jsem šla hned druhý den k doktorce. Vyšetření ukázalo, že mám infekci střev, pravděpodobně z kontaminované vody nebo jídla. Dostala jsem léky a příkaz odpočívat. „Tohle je bohužel časté na dovolených v kempech, zvlášť když je kemp přeplněný a hygiena není stoprocentní,“ řekla mi doktorka.

Ležela jsem doma na gauči, brala prášky a přemýšlela. Celý rok jsem se těšila na tu dovolenou. Šetřila jsem na ni, plánovala, co všechno budeme dělat. A nakonec? Týden v pekle a další týden léčení.

Co jsem se naučila

Teď, když už je to za mnou a cítím se líp, se na to dívám jinak. Naučila jsem se, že ne každá levná dovolená je dobrá dovolená. Že někdy stojí za to zaplatit víc a mít jistotu, že budu mít kde spát, co jíst a kde se umýt.

Naučila jsem se taky, že není hanba odjet dřív, když to nejde. Že není potřeba se trápit jen proto, že jsme za něco zaplatili. Zdraví a pohoda jsou důležitější než promarněné peníze.

A hlavně – naučila jsem se poslouchat svoje tělo. Když mi bylo špatně, měla jsem jít k lékaři hned, ne čekat, až to přejde samo. Mohla jsem si ušetřit spoustu bolesti a stresu.

Příští léto pojedeme do Řecka. Do malého hotelu u moře, s polopenzí a klimatizací. Bude to dražší, ale už vím, že to za to stojí. Protože dovolená má být odpočinek, ne výzva k přežití.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.