Dědictví socialismu i snaha o rovnost: Kořeny českého tykání sahají hlouběji než k pouhé nevychovanosti
Foto: Pexels
4 min
Tykání obsluze v restauracích je pro Čechy přirozené, pro zahraniční návštěvníky často nepochopitelné. Co se za tím skrývá a proč se to mění?
Reklama
Sedíte v pražské kavárně, objednáváte si kávu a zcela automaticky řeknete: „Dáš mi prosím flat white?
Pro vás naprosto běžná situace. Pro Němce u vedlejšího stolu potenciální kulturní šok. Tykání obsluze patří k těm českým specifikům, která si sami často ani neuvědomujeme – dokud nás na ně někdo neupozorní.
Když je hospoda prodloužený obývák
Sociolingvisté, kteří se zabývají chováním v restauracích a kavárnách, dlouhodobě sledují zajímavý fenomén. Zatímco v západní Evropě panuje ve službách poměrně striktní formálnost, české prostředí funguje na jiných principech. Veřejný prostor – ať už jde o hospodu, tramvaj nebo obchod – vnímáme jako jakési rozšíření domova, kde platí uvolněnější pravidla.
Pro cizince ze západních zemí je to matoucí. Tykání číšníkovi pro ně neznamená přátelskost, ale spíše nedostatek respektu. Je to podobné, jako kdybyste v Německu oslovili prodavačku v obchodě křestním jménem – prostě se to nedělá.
Dědictví, které jsme si nevybrali
Kořeny tohoto zvyku sahají překvapivě hluboko. Rakousko-Uhersko sice preferovalo formální vykání a jasné hierarchie, ale po vzniku Československa se objevily snahy o větší rovnostářství. Zásadní zlom přišel s komunistickým režimem, který tykání aktivně prosazoval jako symbol „rovnosti pracujících“.
Vykání bylo potlačováno a tykání ve službách se zakořenilo hlouběji než v jiných postkomunistických zemích. Zajímavé je srovnání třeba s Polskem nebo Maďarskem, kde si udrželi silnější předkomunistické formální návyky.
Nejde přitom jen o tykání. Hlasitý hovor v tramvaji, telefonování s reproduktorem na veřejnosti, komentování cizích lidí – to všechno jsou projevy stejného fenoménu. Psychologové v tom vidí i určitou ventilaci nahromaděné frustrace z dob, kdy nebylo možné ovlivnit veřejné dění. Komentovat a kritizovat soukromě, ale nahlas, se stalo jakýmsi národním sportem.
Generační propast se prohlubuje
Průzkumy ukazují zajímavý trend. Starší generace tyká obsluze výrazně častěji než mladí lidé. Zatímco u lidí nad padesát let je tykání v neformálních podnicích běžné u více než poloviny, u generace pod třicet let je to znatelně méně.
Vysvětlení je nasnadě – mladí lidé jsou více vystaveni globálním normám prostřednictvím internetu a cestování. Viděli, jak to funguje jinde, a jsou citlivější k mezinárodním pravidlům etikety. Co bylo pro generaci rodičů normální, je pro jejich děti často zdrojem studu.
Rozdíly existují i mezi regiony. Praha a větší města vykazují mírně formálnější chování, zatímco v menších městech a na venkově přetrvává „domáčtější přístup“. Socioekonomický status hraje také roli – lidé s vyšším vzděláním a častější mezinárodní zkušeností se lépe adaptují na mezinárodní normy.
Sociální sítě jako zrcadlo
Instagram, TikTok a další platformy fungují jako zrcadlo, které nám denně ukazuje, jak se chováme v porovnání s jinými kulturami. Vnímání trapnosti se dramaticky mění. Hlasité telefonování v tramvaji je dnes vnímáno s mnohem větší nelibostí než před deseti lety.
Zároveň ale sociální média přinášejí paradox – anonymita internetu snižuje zábrany a agresivní komentáře se stávají normou. To se promítá i do reálného světa. Na jedné straně snaha o větší kultivovanost, na druhé nárůst bezohlednosti.
Změna přijde, ale pomalu
Velké osvětové kampaně na téma slušného chování v Česku chybí. Přesto existují snahy – hotely a luxusní restaurace investují do školení personálu v oblasti mezinárodní etikety, turistická centra se snaží edukovat obě strany.
Je to běh na dlouhou trať. Možná není ani tak důležité, jestli budeme tykat nebo vykat. Důležitější je vědomí, že existují různé kulturní normy a že to, co je pro nás přirozené, může být pro někoho jiného nepochopitelné. A naopak – jejich formálnost není chladnost, jen jiný způsob vyjádření respektu.
Až příště budete sedět v kavárně a objednávat si kávu, možná se na chvíli zastavíte. Ne proto, že by tykání bylo špatně. Ale proto, že si uvědomíte, kolik historie a kulturních vrstev se skrývá za tak jednoduchou věcí, jako je oslovení číšníka.
