Průhonický park je nejkrásnější v Evropě. Právě v něm rozkvétá 8 000 rododendronů

Průhonický park ukrývá jednu z největších sbírek rododendronů v Evropě - přes osm tisíc exemplářů, které každé jaro promění park v živé plátno barev. Za touto krásou stojí více než století práce, vědecké preciznosti a dnes i boje s klimatickou změnou.

Když člověk projde branou Průhonického parku poprvé v životě během květnového víkendu, obvykle zůstane stát. Ne proto, že by nevěděl, kam jít. Spíš proto, že ho zastaví pohled, na který ho žádná fotografie nepřipraví. Osm tisíc rododendronů – to není číslo, které si dokážete představit, dokud nestojíte uprostřed té laviny fialové, růžové, bílé a oranžové.

Nejde přitom o náhodný shluk keřů. Sbírka zahrnuje stovky planých druhů a tisíce šlechtěných kultivarů. Od mohutných exemplářů Rhododendron catawbiense se sytě fialovými květy, přes kompaktní hybridy Rhododendron yakushimanum s hustým olistěním, až po opadavé azalky, které na jaře doslova explodují barvami. Každý druh má svůj příběh, svůj původ, své nároky.

Muž, který přivezl svět do Průhonic

Za vším stojí hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca. Na přelomu 19. a 20. století cestoval po Asii, Severní Americe i Evropě a vracel se s kufry plnými semen a sazenic. Jeho vizí nebylo vytvořit zahradu, ale krajinu. Park měl splynout s okolím a přitom nabídnout exotickou krásu, jakou střední Evropa neznala.

Dnes, po více než sto letech, je výsledek jeho práce zapsán na seznamu UNESCO. A není to jen kvůli rododendronům. Park hostí přes 1 600 druhů dřevin, využívá přirozený tok potoka Botiče, který napájí kaskádu rybníků, a nabízí systém průhledů a terénních úprav, které z procházky dělají zážitek. Kritéria pro zápis byla přísná – botanická rozmanitost, krajinářská architektura, historická hodnota i vědecký význam. Průhonice splnily všechna.

Věda v zahradnických rukavicích

Udržet osm tisíc rododendronů při životě není romantická záležitost. Je to logistická operace, kterou řídí Botanický ústav Akademie věd ČR. Tým zahradníků a botaniků provádí precizní sezónní řez – žádné náhodné stříhání, ale promyšlené prosvětlování, které zajišťuje bohaté kvetení. Ochrana proti škůdcům spoléhá na integrované metody s minimem chemie.

Klíčem je půda a voda. Rododendrony vyžadují kyselou půdní reakci kolem pH 4,5-5,5. Průhonické půdy jsou přirozeně kyselejší, ale ani to nestačí. Neustále se přidává rašelina, borové jehličí a kůra. Mulčování borovou kůrou není estetika – je to nutnost pro udržení vlhkosti a správné chemie půdy. Pravidelné půdní testy jsou standardem.

Vodní hospodářství využívá potok Botič a soustavu rybníků. Důmyslný systém jímek a kanálů rozvádí vodu do suchomilnějších částí. Během stále častějších období sucha se aktivuje doplňková závlaha, protože mělce kořenící rododendrony bez konzistentní vlhkosti nepřežijí.

Přečtěte si také

Znamení zvěrokruhu a zdraví: Býci jsou odolní, Panny hypochondři

3. 5. 2026

Klimatická změna klepe na dveře

A tady se dostáváme k tématu, které v Průhonicích řeší každý den intenzivněji. Rostoucí teploty, extrémní sucha a neočekávané pozdní mrazy – to jsou démoni, se kterými se sbírka potýká. Park se stal živou laboratoří, kde se hledají strategie přežití.

Vysazují se kultivary prokazatelně odolnější vůči suchu a vyšším teplotám, jako hybridy Rhododendron decorum nebo Rhododendron fortunei. Experimentuje se s kapkovou závlahou, která šetří vodu a dodává ji přímo ke kořenům. Proti pozdním jarním mrazům se používají ochranné postřiky a speciální závoje pro nejvzácnější exempláře.

Je to fascinující a zároveň znepokojující pohled. Zahrada, která vznikala s představou věčnosti, se musí učit přizpůsobovat světu, který se mění rychleji, než kdokoli čekal.

Davy a jejich stinná stránka

Mezinárodní ocenění přinesla i nečekaný problém – příliš mnoho návštěvníků. Park proto zavádí chytré řízení toku lidí. Online rezervační systém pro období špičky, jasně vymezené trasy, edukační programy zdůrazňující respekt k rostlinám. Cílem je, aby krása přežila i ty, kteří ji přicházejí obdivovat.

Průhonice tak dnes nejsou jen skanzenem hraběcí vize. Jsou vzorem toho, jak lze pečovat o přírodní a kulturní dědictví v době, kdy se pravidla hry neustále mění. A možná právě proto stojí za to je vidět – ne jako turistickou atrakci, ale jako místo, kde se minulost, přítomnost a budoucnost zahradnictví potkávají na jednom místě.