Přiletěla jsem do Egypta. Hned před letištní halou mě čekal šok

Letadlo přistálo v půl jedenácté večer. Pamatuju si, jak jsem se dívala z okýnka na rozsvícené město a říkala si, že to zvládnu. Vždyť jsem cestovala sama i do Thajska, do Maroka, do Turecka. Egypt přece nebude horší.

Jenže Egypt byl jiný.

Už ve frontě na vízum jsem si všimla, že jsem jedna z mála žen, co tam stojí sama bez mužského doprovodu. Snažila jsem se dýchat klidně, ale srdce mi bušilo pořád r ychleji.

Před halou to začalo

Když jsem konečně prošla celnicí a vyšla z letištní haly, udeřilo do mě vedro jako pěst. A pak ten dav.

Desítky mužů s cedulemi, všichni na mě začali volat najednou. Taxi, hotel, transfer – slova, která jsem zachytila mezi arabskými větami. Někdo mi sáhl na zavazadlo. Někdo jiný se snažil chytit mě za ruku. Couvla jsem zpátky ke vchodu a přitiskla si batoh k tělu.

Měla jsem objednaný transfer. Měla jsem jméno řidiče napsané na papírku v kapse. Ale v tom chaosu jsem nebyla schopná najít ani tu ceduli, natož člověka, který by na ní měl to správné jméno.

Ovládla mě panika

Stála jsem tam možná pět minut, ale připadalo mi to jako hodina. Kolem mě pořád někdo něco křičel, mávali na mě, smáli se. Nevěděla jsem, jestli se smějí mně, nebo je to jen jejich způsob komunikace. Nevěděla jsem vůbec nic.

A pak jsem ucítila tu vlnu. Panika. Studená, ostrá, paralyzující. Co když ten řidič vůbec nepřijel? Co když jsem si spletla datum? Co když mě tady někdo odvleče a já se ztratím v tomhle městě, kde nikdo nemluví anglicky?

Chtěla jsem se vrátit zpátky dovnitř. Chtěla jsem si koupit zpáteční letenku a odletět hned ráno. Ale zavazadlo už bylo venku a hotel jsem si dopředu zaplatila.

Našla jsem ho náhodou

Nevím, co mě přimělo projít se podél té řady mužů s cedulemi ještě jednou. Možná zoufalství. Možná jen instinkt. Šla jsem pomalu, dívala se na každé jméno, i když většina byla napsaná arabsky.

A pak jsem ho uviděla. Malý, ošoupaný papír s mým jménem – špatně napsaným, ale rozpoznatelným. Muž, který ho držel, byl starší, měl unavené oči a vypadal, že na mě čeká už hodiny.

Ukázala jsem na ceduli. On přikývl, vzal mi zavazadlo a ukázal směrem k parkovišti. Neřekl ani slovo. Šla jsem za ním a modlila se, aby to byl ten správný člověk.

Cesta do hotelu byla mlčenlivá

Seděla jsem vzadu v autě a dívala se z okna. Káhira v noci je jako jiná planeta. Prach, světla, auta jedoucí bez jakýchkoliv pravidel, lidi všude. Řidič mlčel. Já taky. Neměla jsem sílu na konverzaci.

Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala chybu. Jestli jsem si Egypt idealizovala, protože jsem viděla fotky pyramid a chtěla jsem zažít něco velkého. Jestli jsem podcenila, co to znamená být žena sama v zemi, kde jsou pravidla jiná.

Ale zároveň jsem věděla, že už není cesta zpátky. Aspoň ne hned.

Hotel byl záchranou

Když jsem konečně dorazila do hotelu, málem jsem se rozbrečela úlevou. Recepční mluvil anglicky. Pokoj byl čistý. Měla jsem vlastní koupelnu, zamykací dveře, wifi. Normální věci, které doma beru jako samozřejmost.

Sedla jsem si na postel a zůstala tam chvíli jen tak sedět. Ruce mi ještě třásly. Srdce se pomalu uklidňovalo. Uvědomila jsem si, že jsem měla štěstí. Že to mohlo dopadnout jinak.

Ale taky jsem si uvědomila něco jiného. Že strach není důvod k útěku. Je to jen signál, že jsem venku ze své komfortní zóny. A že právě tam začíná všechno zajímavé.

Druhý den jsem vyšla ven

Ráno jsem se probudila s jasnou hlavou. Koupila jsem si místní SIM kartu, stáhla offline mapy, sepsala si důležitá čísla. Oblékla jsem si dlouhé kalhoty a tričko s rukávy, šátek do batohu pro jistotu.

A vyšla jsem ven.

Káhira ve dne byla stejně chaotická jako v noci, ale tentokrát jsem byla připravená. Věděla jsem, že na mě budou volat. Věděla jsem, že se někdo pokusí mě nachytat na taxi za trojnásobek. Věděla jsem, že budu muset být tvrdá, ale slušná.

A zvládla jsem to. Krok po kroku.

Co mi Egypt vzal a dal

Strávila jsem v Egyptě tři týdny. Viděla jsem pyramidy, plula po Nilu. Potkala jsem lidi, kteří mi pomohli, i lidi, kteří se mě snažili oškubat. Naučila jsem se mezi nimi rozlišovat.

Ale hlavně jsem se naučila něco o sobě. Že strach není slabost. Že panika na letišti neznamená, že nejsem dost silná na cestování. Znamená to jen, že jsem člověk.

A že i když se mi třesou ruce a srdce buší jako o závod, můžu se rozhodnout jít dál. Můžu se rozhodnout to nevzdat.

Dnes, když se dívám na fotky z Egypta, nevidím jen památky. Vidím sebe, jak stojím před letištní halou a bojuju s panikou. Vidím sebe, jak sedím v autě a nevím, jestli jedu správným směrem. Vidím sebe, jak se učím být silná i ve chvílích, kdy se cítím úplně ztraceně.

A jsem na sebe pyšná. Ne proto, že jsem byla odvážná. Ale proto, že jsem měla strach – a stejně jsem zůstala.