Šumperák, litovelák, televizor – příběh šikovných českých ručiček
Foto: Vít Švajcr Dobré světlo.com / Creative commons, CC-BY-SA
4 min
Alespoň jeden stojí snad v každém městě v Česku. Kolemjdoucí mu téměř nevěnuje pozornost, nejvýše mu proběhne hlavou vzpomínka na socialistické stavitelství. Typicky hranatá stavba rodinného domku se specifickou čelní stranou však v sobě skrývá zajímavý příběh.
Reklama
Lék na socialistický realismus
Tuzemská architektura 50. let 20. století po sobě nezanechala významnou stopu. Diktátem bylo dogma nutnosti naplnit pokrokové kulturní dědictví, ideovost a optimismus budovatelského elánu. To vše dalo vzniknout stylu, který dostal jméno socialistický realismus. Jako zjevení proto působil koncept československého pavilonu na výstavě Expo 58 v Bruselu. Snad nikdo nečekal takový úspěch, jakým bylo získání první ceny. Komisi uchvátila specifická budova, které dominovaly výrazné prosklené, s často zkoseným průčelím, stěny zdobené kulatými otvory a mozaikami. Vznikl „bruselský styl“, který se propsal například do vzhledu vlakového nádraží v Havířově nebo budovy magistrátu v Ústí nad Labem.
Zrodil se „litovelák“
Bruselským stylem se inspiroval i pedagog a architekt Vladimír Kalivoda. Ten již pouhý rok po výstavě v Bruselu navrhl projekt rodinného domu pro tehdejšího ředitele strojíren v Senici na Hané. Dům byl postaven v nedaleké Litovli, kde stojí dodnes. Svou kompozicí byl tehdy unikátní – skládal se z menší čtyřúhelníkové podstavy, na níž nasedala větší lichoběžníková konstrukce, přední stěně dominoval dlouhý balkon a krytá terasa. Následovalo několik dalších realizací těchto unikátních domů, které dnes historici označují podle místa první stavby jako „litovelák“.
Kritikou k realizaci
O několik let později pracoval na Okresním stavebním podniku v Šumperku projektant Josef Vaněk. Původním povoláním zedník ze své praxe moc dobře věděl, že lidé, kteří zatoužili po vlastním bydlení, se potýkali s řadou problémů. Neexistovaly stavební firmy, projektanti byl zaměstnáni ve státních podnicích. Rodinný domek pak často stavěli nezkušení meloucháři a podle toho vypadala i jeho konstrukce. Proto se Vaňkovi zrodil plán na vytvoření na typizovaného, ale zároveň moderního, vkusného a cenově dostupného rodinného domu. První stavba podle jeho nákresu vznikla dost kuriózním způsobem – na stavebním úřadě si vyhlédl manželský pár, který si pilně vyběhával povolení ke stavbě svého budoucího domu. Vaněk jim údajně zkritizoval původní stavební plán a navrhl jim svůj, spolu s příslibem osobního dohledu nad stavbou.
Geniální plán, či kopie?
Vaňkův „rodinný dům typu V“ nezůstal nepovšimnut tehdejším tiskem. Brzy se dostal do povědomí veřejnosti jako „šumperák“, či také „televizor“, díky své výrazné prosklené čelní stěně. Vaněk dokonce vytvořil tištěnou propagační brožuru a plány prodával všem zájemcům, což mu vyneslo žalobu za neoprávněné podnikání. Dostal se také do sporu s architektem Kalivodou – „šumperák“ byl totiž až podezřele podobný původnímu „litoveláku“. Shodný půdorys, čelní stěna, balkon… K soudu nakonec nedošlo, ale Vaněk musel složitě vysvětlovat, že vše vymyslel zcela sám.
Desetiletí slávy
Další a další „šumperáky“ rostly po celé republice rychlostí kobercového náletu. Po republice jich vzniklo několik tisíc a snad ani dva nejsou úplně stejné. Český kutil si totiž i v době socialismu uměl najít cestu z diktátu uniformity. Jednou přibylo dřevěné zábradlí, jindy fasádu k nepoznání změnil břizolit. Až teprve koncem sedmdesátých let začali lidé vnímat, nakolik kostky „šumperáků“ rozbíjí ráz malých městeček a vesnic a postupně se staly synonymem pro tolik nepopulární normalizaci. Dodnes je však najdeme nejen v České a Slovenské republice, ale i v okolních zemích bývalého východního bloku.
