Středověké lékařské praktiky, ze kterých vám může být nevolno
Foto: Public domain / Creative commons, CC-BY, https://creativecommons.org/licenses/by/4.0/legalcode.cs
4 min
Ačkoli znamenaly středověké lékařské postupy z vědeckého hlediska značný pokrok, stále byly na hony vzdálené dnešním metodám. Zde jsou uvedeny některé z dnešního pohledu netradiční praktiky, které však v dobách minulých zvládaly zachraňovat životy.
Reklama
Sklenice s prdy
Jednou z léčebných metod, která nebyla bolestivá, ale ani příliš úspěšná, bylo používání nádoby s prdy. Ve středověku totiž panovalo přesvědčení, že řada zákeřných nemocí (např. mor) je přenášena vzduchem. Lékaři tak vymýšleli způsoby, jak zabránit lidem vdechovat tyto smrtící výpary. Právě sklenice s prdy, které měli lidé shromažďovat a uchovávat, pak mohla být řešením, jak přebít částice moru ve vzduchu. Nakonec se však tato metoda příliš nesešla s úspěchem. Mohla však působit jistou útěchu lidem zasažením kapénkovými infekcemi, a z psychologického hlediska tak nelze její přínos – i přes ne zrovna konvenční metodu vdechování prdů – popřít.
Horké železo na hemoroidy
Pokud jste ve středověku přišli k léčiteli nebo lékaři s hemoroidy, měli jste několik možností léčby, a to od bezbolestných a neúčinných až po bolestivé a… taktéž neúčinné. Podle legendy o sv. Fiakrovi bylo jednou z variant sednout si na kámen a vyčkat, až hemoroidy odezní.
Tato varianta „léčby“ přitom do určité míry přetrvala až dodnes. Pokud kámen k vyléčení hemoroidů nestačil, přistupovali lékaři k extrémnějším metodám. Obvykle se do konečníku zaváděly rozžhavené nástroje, které měly hemoroidy vypálit. Jiní lékaři se je snažili jednoduše vytrhnout nehty na základě učení Hippokrata. Jistá úleva pak pro středověký lid nastala okolo 12. století v rámci zavedení tzv. sedací koupele, která byla pro pacienty nejméně bolestivou.
Trepanace lebky
Trepanování patřilo k nejhrozivějším středověkým lékařským praktikám, paradoxně však bylo jednou z těch, které měly vysokou míru přežití. Trepanací se léčila řada problémů včetně záchvatů, zlomenin lebky, bolestí hlavy a duševních chorob. Samotná technika spočívala ve vyříznutí otvoru do lebky, přičemž došlo k odkrytí dury mater, tedy tvrdé mozkomíšní pleny. Toto otevření lebky mělo vést k uvolnění všech špatných věcí z mozku ven. Trepanování se provádělo pouze u dospělých a se stejnou frekvencí u mužů i žen, nicméně frekvence se zvyšovala s bohatstvím a věkem.
Chirurgická operace na paži člověka, Zdroj:https://wellcomeimages.org/indexplus/obf_images/81/6e/bc0e5482603638c5f8be61b5032c.jpg / Creative commons, CC-BY, https://creativecommons.org/licenses/by/4.0/legalcode.cs
Klystýry kančí žlučí
Klystýry se ve společnosti používaly prakticky po celou historii, ale ve středověku se staly skutečně běžnou lékařskou procedurou. Mohly být aplikovány například vlažnou vodou, v případech, kdy bylo potřeba něco silnějšího, se však dala použít i zředěná kančí žluč nebo ocet. Ve Francii se klystýry staly módou a byly tak oblíbené, že král Ludvík XIV. prý za svůj život podstoupil až 2 000 klystýrů.
Procedura se často prováděla jako způsob, jak si ulevit od zácpy. Ve středověku se také předpokládalo, že je klystýr užitečný při léčbě žaludečních bolestí nebo řady dalších onemocnění, které se často lišily lékař od lékaře. Někteří věřili, že pravidelné klystýry je udrží v dobrém zdravotním stavu, a tato metoda se tak často stala spíše preventivním opatřením než přímou léčbou.
Operace šedého zákalu
Šedý zákal byl vždy problémem starších či těch, které trápilo postupné zhoršování zraku. Již v 5. století př. n. l. se přitom poprvé objevila metoda operace této poruchy. Ve středověku se pak tento proces podle tehdejších standardů lékařů poměrně výrazně zdokonalil.
Zahrnoval zavedení ostrého předmětu, například nože nebo velké jehly, skrz rohovku do oka. Tím došlo k vytlačení čočky z pouzdra. I když se někdy podařilo pacientovi vrátit velmi omezené vidění, obvykle to příliš nepřispělo ke zlepšení zraku pacienta. Zároveň byl celý zákrok dost nepříjemný, a až do příchodu islámské medicíny z východu, která přinesla možnost využití injekční stříkačky pro různé medicínské aplikace, včetně léčby šedého zákalu. Od té doby se tak postupovalo tak, že se stříkačka zavedla do bělma, přičemž se následně šedý zákal odstranil odsátím.
