Zločinec ve středověku musel nosit masku děsivého zvířete a chodit s ní na veřejnosti
Foto: Vita Sorokina / Shutterstock
4 min
Útrpné právo bylo oblíbenou součástí středověkého soudnictví. Ať už mučení plnilo funkci výslechovou, nebo figurovalo jako trest. Některé z nich byly ovšem spíše zvláštní a komické, než že by způsobovaly bolest.
Reklama
Středověk nebyl zrovna jednoduché místo k životu. Lidé z jakékoliv společenské vrstvy žili v nejistotě a neustále mohli mít oprávněné obavy o život. Ať už kvůli nemocem, hladomoru, atentátu, porodu, nebo třeba, že se někomu znelíbili a dotyčný se s nimi vypořádal cestou udání, ať už pravdivého, či nepravdivého. Jakmile jste se dostali do rukou katovi v mučírně, šla pravda stranou a záleželo jen na tom, kolik toho vydržíte. Někdy však jako satisfakce za menší prohřešky stačily i bezbolestné tresty, které měly dotyčného pouze zesměšnit a znemožnit.
Děsivé masky a označení zločince
Pokud člověk spáchal nějaký méně závažný čin, mohl uniknout bolestivému trestu. Tedy fyzicky bolestivému. Na psychiku to dozajista vliv mělo. Jedním z možných takových trestů mohlo být nošení děsivé zvířecí masky. Dotyčný ji po určitou dobu musel nosit, kdykoliv vyšel na veřejnost. Je také pravděpodobné, že měla sloužit i k odstrašení dětí.
Existovaly ale i jiné masky, které už ublížit skutečně dokázaly. Byly vyrobeny ze železa a měly tzv. udidla, která se strkala do pusy. Tyto byly určeny především pomlouvavým ženám. Některé byly pouze nepříjemné, samozřejmě zatěžovaly nadměrně krční páteř a v ústech vadily v mluvení, ale některá udidla byla vybavena i kovovými trny, takže mluvení opravdu vysloveně bolelo.
Tyto masky jsou jedním z mnoha důkazů nerovnoprávného postavení ženy ve středověku, stejně jako fakt, že je doloženo, že jestliže manžel načapal svou ženu při souloži s jiným mužem, měl právo okamžitě beztrestně oba zabít. Ovšem o tom, co se stane, když cizoloží manžel, nikde nenajdete ani zmínku.
Další variantou byl odznak, který připomínal zločincův prohřešek. Dá se říci, že to je obdoba záznamu v trestním rejstříku, jen s tím rozdílem, že tento zmíněný odznak musel dotyčný nosit celý život a byl jasně viditelný všem, koho potkal. Málokdo s takovým člověkem potom chtěl mít něco společného.
Pranýř? Nebezpečnější, než jste si mohli myslet
Jestliže jste měli pocit, že když se člověk dostal na pranýř, mohlo to pro něj znamenat maximálně ponížení, jste na omylu. Pranýř se vždy vyskytoval na místě s vysokou frekvencí pohybu obyvatel, dost často tedy uprostřed náměstí, nebo dokonce u kostela. Buď tam mohl být člověk připoután řetězy, nebo dost často byl zavřený v kládě. Ta měla také dva druhy. Buď se do ní zavíraly pouze nohy, nebo hlava a ruce, takže musel být člověk v předklonu, nebo klečet.
Velmi často také pranýřovaní dostávali posměšné železné masky, které byly těžké, a vypadaly jako zvířecí hlavy. Jindy zase odsouzený dostal do úst hrušku, aby nemohl mluvit. Navíc také u něj byla vyvěšena cedulka s činem, jehož se dopustil. Takovými činy mohlo být třeba ochraňování nějakého zločince, mravnostní přestupky, malé krádeže nebo zločiny na cti.
Jenže potupa nebyla jedinou útrapou “pobytu” na pranýři. Podle závažnosti zločinu byl odsouzený připoután klidně i několik dní bez vody a jídla, i přes noc, a navíc u těch závažnějších zločinů mohli obyvatelé města na odsouzence plivat, házet po nich shnilými potravinami, nebo bahnem a u těch závažnějších případů dokonce i tvrdými věcmi, jako jsou cihly nebo kamení. A tak se mohlo klidně stát, a taky se to stávalo, že pranýřovaný zemřel ukamenováním. Takže překvapivě i z pranýře se mohlo stát krvavé popraviště.
Soudy pro zvířata
Když už jsme se zmínili o zvířecích maskách, stojí za to zmínit i skutečně žijící zvířata, která taktéž měla právo na “spravedlivý” soud, jestliže se nějak provinila, především proti člověku. Jestliže zvíře např. někoho napadlo, nebo přímo zabilo, dočkalo se většinou svého slyšení, při němž bylo nuceno se doznat. Jestliže někdo takovému zvířeti tuto možnost neposkytnul a sám ho zabil, skončil za tento přečin též u soudu a většinou propadl hrdlem.
