Smrt na hranici: Případ únosu autobusu z roku 1978, za který nebyl nikdo potrestán

To, co zpočátku vypadalo jako dobrodružství trojice sotva dospělých kluků, se v jeden okamžik stalo riskantní akcí s tragickým koncem a podle pamětníků mohlo všechno dopadnout ještě mnohem hůř. Rozkaz zněl jasně. Nesměli projet! Přestřelku na hranicích nepřežil řidič autobusu.

Bratranci Robert, Václav a Milan Barešovi snili o lepším životě. Západ pro ně byl místem, kde by si mohli plnit své sny. Jenže na vymýšlení nějakého promyšleného útěku za svobodou neměl tento trojlístek dost důvtipu. Mladíci pocházeli z rodiny kolotočářů, nikde se dlouho nezdrželi a občas si přilepšili drobnou kriminalitou. Milanovi se právě prohřešky nahromadily a měl nastoupit k výkonu trestu. To se mu však nechtělo, a tak se rozhodl své příbuzné přesvědčit k útěku za hranice. I ostatní už s životem za mřížemi měli své zkušenosti.

Únos v plánu nebyl

Trojlístek si krádeží v opuštěném domě obstaral čtyři lovecké zbraně a bez konkrétního plánu zamířil do Chebu. Po cestě jim cestu zkřížila autobusová výprava gymnazistů z Říčan. Když dospělý doprovod opustil autobus a šel shánět nocleh, mladíci pochopili, že mají jedinečnou příležitost, a nastoupili do autobusu. Řidič dostal jasný pokyn zamířit k hranicím a studenti po chvíli pochopili, že to, co zažívají, není legrace, ale skutečný únos. Po cestě bylo několik studentů propuštěno. Měli předat vzkaz pohraničníkům. Autobus musí projet, jinak se bude střílet.

Vyjednávání a past

Autobus nakonec zastavil před železnou závorou v Pomezí nad Ohří. Na hranicích už byl vyhlášen poplach a pohraniční stráž dostala jasný úkol. Únosci musí být za každou cenu zastaveni. Dokonce se podařilo domluvit i s německou stranou, aby únosce pomohla zadržet. K tomu však nedošlo.

Po dlouhém vyjednávání, během něhož únosci hrozili zabíjením rukojmích, pokud jim nebude umožněn volný průjezd do Německa, to vypadalo, že dojde k dohodě. Únosci v noci propustili studenty a za to dostali přislíbený volný průjezd. Řidič bohužel autobus opustit nemohl.

Když se závora zvedla a autobus se začal rozjíždět, silnici zatarasil obrněný transportér a připravené jednotky měly jasný rozkaz autobus zastavit za každou cenu. Pohraničníci vypálili na autobus přes tisíc nábojů. To, že je tam řidič, nikdo neřešil. Jmenoval se Jan Novák a stejně jako Milan Bareš byl na místě zastřelen. Robert a Václav byli těžce zraněni.

Pitva nenechala žádné pochybnosti:

Lze vynést jednoznačný závěr, že řidiče nezavraždili únosci, ale byl zastřelen příslušníky Pohraniční stráže.

Vyšetřování mělo jasnou verzi celé akce

Vyšetřování pracovalo s verzí, že střelbu zahájili únosci. Robert Bareš dostal trest smrti a byl popraven v roce 1979. Václav Bareš si od soudu odnesl rozsudek 25 let vězení. Po roce 1990 mu byl trest zmírněn. Za smrt řidiče nakonec nikdo potrestán nebyl. Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu sice nakonec obvinil generála Šádka a několik pohraničníků, ale nikdy nebyl vynesen pravomocný rozsudek. Šádek zemřel v roce 2015.

Přestože trojice únosců nezpůsobila rukojmím žádnou újmu, jejich čin byl rozhodně zavrženíhodný, ale tento příběh je hlavně o tom, že důslednost totalitního režimu stála život řidiče, který neměl na výběr, a za jeho smrt nikdo před soudem nestanul.

Případ dodnes vyvolává debaty o tom, jaký podíl na celé tragédii měl tehdejší režim. Podle některých měli pohraničníci nechat autobus projet do Německa. Všichni tři únosci byli už zkušení kriminálníci, jejich tresty neměly nic společného s politikou. Byli to zloději, kteří kradli vše, co jim přišlo pod ruku. Ani jeden neměl dokončené základní vzdělání a měli problém i se čtením a psaním v češtině. Němci by je pravděpodobně vrátili do Československa, protože to rozhodně nebyli lidé, které režim utlačoval. Nikdo nemusel zemřít.