Jaká je průměrná mzda v Praze oproti zbytku republiky a kolik skutečně vydělávají běžní lidé
Foto: shutterstock
4 min
Zatímco hlavní město míří k závratným 75 tisícům korun měsíčně, regiony zůstávají daleko pozadu. Než ale začnete Pražákům závidět, prozradíme vám, že zdaleka ne každý na tuto částku dosáhne.
Reklama
Proč vám výplatní páska připadá pořád stejná
Možná jste zaznamenali optimistické zprávy o ekonomickém oživení a slibném růstu platů. Avšak když se podíváte do vlastní peněženky, realita vypadá úplně jinak. Není to jen váš pocit – za čísly se skrývá mnohem složitější pravda, která drtivou většinu zaměstnanců vůbec netěší.
Firmy zoufale hledají lidi, nezaměstnanost klesla na historická minima a trh práce je napjatý jako nikdy předtím. Odbory tlačí na vyšší odměny, zaměstnanci chtějí dohnat ztrátu kupní síly z let vysoké inflace. To všechno žene mzdy nahoru – alespoň na papíře.
Jenže tady začíná problém. Růst rozhodně není rovnoměrný a propast mezi těmi nahoře a většinou pracujících se neustále prohlubuje. A když se podíváte na regionální rozdíly, spadne vám čelist ještě víc.
Praha žije v jiné realitě než zbytek země
Čísla z prvního čtvrtletí roku 2026 hlásají: průměrná hrubá mzda v hlavním městě dosáhla 67 945 korun, meziroční nárůst činil 8,2 procenta. Pokud tento trend vydrží, můžeme se v průběhu roku 2027 dočkat až 75 tisíc korun měsíčně.
Pro srovnání – celorepublikový průměr ve stejném období sotva překročil padesátitisícovou hranici (přesně 50 282 korun). Rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky tak přesahuje 17 tisíc korun měsíčně, což ročně činí více než dvě stě tisíc korun.
Proč to tak je? Hlavní město koncentruje centrály nadnárodních korporací, finanční instituce, IT giganty a technologické firmy s vysokou přidanou hodnotou. Zde se pohybují zcela jiné finanční prostředky než v regionech. Zatímco pražský programátor nebo finanční analytik si může říct o šedesát i sedmdesát tisíc, stejná pozice v Karlových Varech nebo Zlíně nabídne o třetinu méně.
Nejchudší region – Karlovarský kraj – vykazoval průměrnou mzdu pouhých 42 391 korun. To je o více než 25 tisíc měsíčně méně než v metropoli. Představte si to: dva lidé se stejnou kvalifikací, stejnou prací, ale jeden bydlí v Praze a druhý v Karlových Varech. Roční rozdíl v příjmu může přesáhnout tři sta tisíc korun.
Velká krajská města jako Brno nebo Plzeň se snaží držet krok a mohla by se v roce 2027 přiblížit celorepublikové hranici 55 tisíc. Ale i tak zůstávají daleko za Prahou a nůžky se dál rozevírají.
Průměr, který neexistuje: Proč většina lidí nedosáhne ani na polovinu
Tady přichází ten největší šok. Když média hlásají, že průměrná mzda poroste na 55 795 korun nebo dokonce v Praze na 75 tisíc, zhruba 60 až 65 procent zaměstnanců si vydělá méně. Ano, správně – většina pracujících na tyto částky vůbec nedosáhne.
Průměr je totiž výrazně zkreslený extrémně vysokými příjmy úzké skupiny – manažerů, IT specialistů, finančníků a podnikatelů. Matematicky to funguje tak, že pár lidí s platem přes sto nebo dvě stě tisíc vytáhne celkový průměr nahoru, zatímco drtivá většina zůstává daleko pod touto hranicí.
Mnohem přesnější ukazatel je medián mezd – přesný střed, který rozděluje zaměstnance na dvě stejně velké poloviny. Na konci roku 2025 činil medián 45 523 korun. I když průměr v roce 2027 vystoupá nad 55 tisíc, medián se pravděpodobně pohybuje v rozmezí 47 a 49 tisíc korun. To je ta skutečná částka, kterou si vydělává typický český zaměstnanec.
Navíc je potřeba počítat s tím, že vyšší mzdy v Praze jsou jen dorovnáním vysokých životních nákladů – zejména bydlení a služeb. Kdo platí třicet tisíc za pronájem bytu, z těch 75 tisíc toho moc neušetří. Lidé v menších městech mají sice nižší příjmy, ale také podstatně nižší výdaje. Avšak nemají takový přístup ke službám, kultuře ani pracovním příležitostem.
Pozitivní zprávou je alespoň historicky nejvyšší nárůst minimální mzdy, která v roce 2027 dosáhne 24 900 korun – skok o 2 500 korun oproti roku 2026. A reálná kupní síla? Ta v prvním čtvrtletí 2026 vzrostla o 6,4 procenta, což byl největší skok za posledních pět let. Konečně se tedy vrací peníze, které inflace v minulých letech pohltila.
Je tedy pravda, že mzdy rostou. Nicméně papírové průměry jsou jen čísla, která většinu z nás míjejí. A regionální propast? Ta se prohlubuje dál.
