Koubalova Lhota 1951: Jak stát popravoval lidi bez důkazů

Případ ubitého předsedy národního výboru z Koubalovy Lhoty v roce 1951 se zapsal do dějin jako jeden z nejtemnějších okamžiků raného komunismu. Brutální smrt Vladimíra Mandíka spustila lavinu událostí, které vyústily v justiční vraždu tří nevinných sedláků.

Vyšetřování řídila Státní bezpečnost, ignorovala důkazy odporující její verzi a během výslechů používala mučení. Teprve po mnoha letech vyšlo najevo, že celý případ mohl mít zcela jiný průběh, než jaký prezentoval tehdejší režim.

Smrt ve stráni, která změnila osud tří rodin

Kraj mezi Sedlčany a Milevskem znejistila v únoru 1951 zpráva o brutální smrti místního komunistického funkcionáře Vladimíra Mandíka. Jeho tělo našel ráno 15. února újezdní tajemník a šok se rychle rozšířil do všech okolních obcí. Mandík se vracel z odpolední směny v Krásné Hoře a podle tehdejší verze StB byl napaden ze zálohy holí, která mu měla roztříštit lebku. U cesty stojí dodnes malý pomník, ale skutečný příběh je mnohem temnější, než připomíná tichý kámen zarůstající trávou.

Případ od počátku převzala Státní bezpečnost a už první kroky ukazovaly, že hledá spíše viníky než pravdu. StB rychle ukázala na tři místní rolníky Václava Junka, Aloise Lacinu a Karla Mášu, kteří patřili mezi odpůrce kolektivizace. Jejich údajné motivace se ve vyšetřovacích spisech hemží ideologickými frázemi. Podle tehdejšího výkladu měli chtít odstranit nepohodlného komunistu a získat kontrolu nad vesnicí. Realita se však velmi brzy ukázala být odlišná.

Vyšetřování pod tlakem a vynucená přiznání

Vyšetřovatelé StB dostali na uzavření případu jediný týden. Byli nezkušení, pro většinu z nich šlo o první vraždu, a tlak nadřízených zajišťoval, že prostor pro pochybnosti se zmenšoval každou hodinou. Výslechy se konaly ve dne i v noci a brzo se změnily v brutální psychický i fyzický nátlak.

Postupem let vyšlo najevo, že všichni tři obvinění byli biti, ponižováni a nuceni do předem připravených výpovědí. Nejhůře dopadl Václav Junek, který se opakovaně odmítal přiznat. Byl mlácen bejčí žílou, hadicí i rukama vyšetřovatelů, musel lehat na stůl, dokud se pod náporem bolesti nezlomil a nevyslovil slova, která po něm StB požadovala.

Když výslech skončil, přiznání odvolal. A tak se cyklus násilí opakoval. Vyšetřovatelé i jejich velitelé se později snažili tvrdit, že šlo jen o „nějaké políčky“, ale svědectví jejich kolegů je usvědčilo. Junek nebyl jediný. Všichni tři muži procházeli týmiž technikami, které StB běžně používala ve snaze vymodelovat pachatele, které režim potřeboval.

Ignorované stopy a smetená možnost střelby

Nejpodivnější na celém případu je množství důkazů, které odporovaly verzi o útoku holí. Na místě činu byly nalezeny čerstvé stopy vedoucí opačným směrem, než jak uváděla následná obžaloba. Vedle těla se našla nábojnice a v lebce Mandíka byla později popsána rána odpovídající střelnému poranění, přestože se tato informace do spisu nikdy oficiálně nedostala.

Svědek, který slyšel výstřel, byl ignorován. Stejně tak výpovědi manželek obviněných, jež jim poskytovaly částečné alibi. Vyšetřování směřovalo jediným směrem a alternativa se střelbou byla od počátku nepřípustná. Pozdější šetření Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu dokonce naznačilo, že Mandík mohl být odstraněn samotnými funkcionáři KSČ, protože doma otevřeně mluvil o brutalitě kolektivizace, kterou poznal na vlastní kůži v Sovětském svazu.

Přečtěte si také

Historie v krvi: Pět vládců, kteří obrátili moc proti svému národu

21. 11. 2025

Rychlý proces a nezkušená soudkyně

Soud proběhl v sokolovně v Milevsku během dvou dnů začátkem března 1951. Nevedla jej zkušená soudní autorita, ale mladá a nezkušená soudkyně Matušínská, která do jednací síně chodila ve svazácké košili. Nedokázala uřídit proces, nevěděla, jak pracovat s důkazy a kriticky je hodnotit. Soud spíš připomínal předem připravené představení než pokus o spravedlnost.

Odvolací řízení trvalo sotva půl hodiny. Máša a Lacina stáli zlomení, museli být podpíráni. Junek ještě jednou z posledních sil vykřikl, že soudí nevinné. Všichni tři dostali trest smrti provazem. Oběšení na Pankráci trvalo desítky minut, protože výška pádu byla jen třicet centimetrů.

Zpožděná spravedlnost a hořká pravda

Až v roce 1965, po čtyřech dnech obnoveného řízení, padl zprošťující rozsudek. Soud konstatoval, že kromě vynucených doznání nebyl k dispozici jediný přímý důkaz o vině obžalovaných. Vyšetřování bylo zatíženo závažnými chybami, násilím a ideologickým tlakem. Skutečný pachatel nikdy nebyl vypátrán.

Po roce 1989 se k případu vrátili odborníci z ÚDV, kteří pracovali s verzí o Mandíkově zastřelení. A v roce 2020 se stát konečně omluvil rodinám popravených. Výrok byl stručný a otřesný: šlo o justiční vraždu.