Růžový hotel Don Giovanni považují Pražané za kýč. Cizince ale láká
Foto: VitVit / Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0
4 min
Jedni ho označují za architektonický kýč, druzí za odvážnou stavbu své doby. Hotel Don Giovanni už více než tři desetiletí rozděluje Pražany i odborníky. Zatímco domácí nad jeho vzhledem často kroutí hlavou, zahraniční hosté za pobyt v něm každoročně utrácejí miliony.
Reklama
Když devadesátky věřily, že možné je úplně všechno
Praha začátku devadesátých let byla městem obrovských změn. Po pádu komunismu se otevřely dveře zahraničním investorům, nové podnikatelské kultuře i architektuře, která se najednou nemusela držet přísných pravidel minulých desetiletí. Zatímco někde vyrůstaly kancelářské budovy a obchodní centra, jinde se rodily projekty, které měly ukázat, že nová doba bude velkolepá a bez kompromisů.
Právě tehdy vznikl i hotel Don Giovanni. Stavba začala v roce 1993 a veřejnosti se otevřela 1. května 1995. Dnes má 31 let a stále vyvolává stejně silné reakce jako v době svého vzniku. Za návrhem stál architekt Ivo Nahálka, který se nebál jít proti proudu.
Jenže zatímco některé budovy postupem let získávají status architektonické klasiky, Don Giovanni se stal něčím jiným. Dodnes bývá označován za jednu z nejkontroverznějších staveb v Praze a často se objevuje i v debatách o nejméně povedené architektuře české metropole.
Růžový obr vedle hřbitova
Místo, kde hotel stojí, patří samo o sobě k neobvyklým částem Prahy. Na pomezí Žižkova, Vinohrad a Strašnic, poblíž stanice metra Želivského a v sousedství Nového židovského hřbitova, kde je pohřben také Franz Kafka, vyrostla stavba, kterou mnozí považovali za zjevení z úplně jiného světa.
Kolem byly tradiční činžovní domy, dopravní uzly a městská zástavba. A mezi nimi se objevil rozměrný hotel s růžovými tóny, oblými liniemi a tvary, které někteří přirovnávali k motýlu, jiní k obřímu dekorativnímu objektu z amerických přímořských letovisek. Kritici mluvili o podnikatelském baroku, o kýči nebo o stavbě, která se svému okolí zcela vymyká.
Jeden z odborníků dokonce uvedl, že podobná architektura patří spíše na floridskou riviéru než do Prahy. Historici architektury zase otevřeně prohlašovali, že kdyby mohli jednu budovu odstranit, Don Giovanni by patřil mezi první kandidáty.
Co Čechům vadí, cizinci fotografují
Zvláštní paradox ale přichází ve chvíli, kdy se člověk podívá na hotelový provoz. Zatímco část Pražanů se na budovu stále dívá s nedůvěrou, zahraniční hosté ji vnímají úplně jinak.
Hotel ročně ubytuje stovky tisíc návštěvníků a dlouhodobě vykazuje velmi vysokou obsazenost. Přijíždějí obchodní cestující, turisté i účastníci velkých mezinárodních kongresů. Součástí budovy je rozsáhlé konferenční centrum, několik sálů a kapacita pro velké akce.
A právě zde vzniká zvláštní kontrast. To, co mnozí Češi označují za architektonický omyl devadesátých let, považují někteří zahraniční návštěvníci za zajímavou zvláštnost. V době, kdy moderní hotely často vypadají podobně, působí Don Giovanni jako něco, co si člověk okamžitě zapamatuje.
Možná nejde o krásu v klasickém smyslu. Možná jde spíš o zvědavost.
Stavba, která přežila vlastní kritiky
Za více než tři desetiletí se Praha výrazně proměnila. Zmizely mnohé budovy, změnila se obchodní centra i celé čtvrti. Don Giovanni ale zůstal.
Architekt Ivo Nahálka už v minulosti uvedl, že by na budově nic neměnil. Ať už se člověku líbí nebo ne, hotel se stal součástí města i jeho příběhu. Někteří ho nenávidí, jiní obhajují. Málokterá stavba ale dokáže i po více než třiceti letech vyvolávat tak silné emoce.
Nejhorší věc, která se může architektuře stát, není kritika, ale lhostejnost, a ta této stavbě rozhodně nehrozí.
