Původní Inuité poznali i na dálku jiné arktické národy. Když už na někoho v pustině narazili, byli si jistí, zda utíkat nebo se družit

Zhotovení oblečení

Výroba teplého a odolného oblečení byla základní dovedností pro přežití, která se předávala z žen na dívky a jejíž zvládnutí mohlo trvat roky. Příprava výroby oblečení byl intenzivní, týdny trvající proces, který probíhal v ročním cyklu po stanovených loveckých sezónách. Vytváření a používání kožených oděvů bylo silně provázáno s náboženskou vírou Inuitů. Nejběžnějšími zdroji kůží byli karibu, tuleni a mořští ptáci. Občas byla použita i jiná zvířata, pokud byla k dispozici.

Poznávání kmenů podle oblečení

Navzdory široké geografické distribuci Inuitů po Arktidě byly tyto oděvy historicky konzistentní jak v designu, tak v materiálu kvůli běžné potřebě ochrany před extrémním počasím v polárních oblastech a omezené škále materiálů vhodných pro tento účel. V rámci těchto širokých omezení se vzhled jednotlivých oděvů lišil podle rolí pohlaví a sezónních potřeb a také podle specifických zvyků oblékání každého kmene nebo skupiny. Tato skutečnost byla důležitá pro poznávání kmenů už podle oblečení. Inuité zdobili své oblečení třásněmi, přívěsky a vložkami v kontrastních barvách a později přijali techniky, jako je korálkování, když obchod zpřístupnil nové materiály.

Počátky oděvního systému

Oděvní systém Inuitů má silné podobnosti s oděvními systémy jiných cirkumpolárních národů, jako jsou původní obyvatelé Aljašky, Sibiře a ruského Dálného východu. Archeologické důkazy naznačují, že historie cirkumpolárního oděvního systému mohla začít na Sibiři již 22 000 př. n. l. a v severní Kanadě a Grónsku již 2500 př. n. l. Poté, co Evropané koncem 16. století začali prozkoumávat severoamerickou Arktidu a hledali severozápadní průchod, začali Inuité pro pohodlí přijímat evropské oblečení. Přibližně ve stejné době začali Evropané provádět výzkum inuitského oblečení, včetně vytváření vizuálních vyobrazení, akademického psaní, studií účinnosti a muzejních sbírek.

Ztráta tradičních dovedností

V moderní době vedly změny v životním stylu Inuitů ke ztrátě tradičních dovedností a snížené poptávce po kompletních kožených oděvech. Od 90. let 20. století vedly inuitské organizace snahy o oživení historické kulturní dovednosti a chtěly je spojit s moderními oděvními technikami k obnovení tradičního inuitského oděvu. Zejména pro zvláštní příležitosti, a k rozvoji současné inuitské módy jako vlastního stylu v rámci většího domorodého amerického módního hnutí.

Spiritualita a identita

Celý proces tvorby a nošení tradičního oděvu byl úzce spojen s duchovní vírou Inuitů. Lov byl vnímán jako posvátný čin s důsledky v hmotném i duchovním světě. Bylo důležité, aby lidé prokázali úctu a vděčnost zvířatům, která zabili, aby si zajistili, že se vrátí na příští loveckou sezónu. Specifické postupy se lišily v závislosti na loveném zvířeti a konkrétní skupině Inuitů. Při lovu bylo důležité nosit čisté, dobře ušité oblečení, protože to bylo považováno za projev úcty k duchům zvířat. Některé skupiny nechávaly na místě zabití drobné obětiny, jiné přímo děkovaly duši zvířete. Velkorysé sdílení masa z lovu potěšilo ducha zvířete a ukázalo vděčnost za jeho štědrost.

Zvyky s kůží ledních medvědů

Existovaly specifické rituály k uklidnění duchů ledních medvědů, kteří byli považováni za zvláště silná zvířata. Věřilo se, že duchové ledních medvědů zůstali v kůži po smrti několik dní. Když byly tyto kůže zavěšeny, aby uschly, byly kolem nich zavěšeny žádoucí nástroje. Když duch medvěda odešel, vzal s sebou duchy nástrojů a použil je v posmrtném životě.

Šití oděvů

Pro mnoho skupin Inuitů se načasování šití řídilo duchovními ohledy. Tradičně ženy nikdy nezačaly šít, dokud nebyl lov zcela dokončen, aby se celá komunita mohla soustředit výhradně na lov. Bohyně Sedna, paní oceánu a zvířat, neměla ráda karibu, takže bylo tabu šít oblečení z tulení kůže současně s oblečením karibu. Výroba oblečení z tulení kůže musela být dokončena na jaře před lovem karibu a oblečení z karibu muselo být dokončeno na podzim před časem lovu tuleňů a mrožů.

Tabu související se smrtí

Mnoho skupin také mělo oděvní tabu související se smrtí. Nemluvně, jehož starší sourozenci zemřeli, mohlo být oblečeno do oděvů vyrobených ze směsi karibu a tulení kůže nebo s kontrastní srstí, aby se dítě skrylo před zlými duchy. Příbuzní zesnulé osoby mohli mít po smrti po určitou dobu zakázáno pracovat na zhotovování oděvu. Zesnulí dospělí byli uloženi ve svých šatech a poté zabaleni do kůží. Jejich zbylé oblečení bylo odhozeno nebo ponecháno na hrobě a jejich nástroje – šicí nástroje pro ženy a lovecké nástroje pro muže – jim byly ponechány. Lidé, kteří se dotkli mrtvého těla, si museli rituálně očistit nebo odhodit své vlastní oblečení.

Vztah se zvířaty

Nošení koženého oděvu tradičně vytvářelo duchovní spojení mezi nositelem a zvířaty, jejichž kůže se používá k výrobě oděvů. To potěšilo ducha zvířete a jako projev vděčnosti se vrátí k lovu v příští sezóně. Také se mělo za to, že oděv z kůže předává nositeli vlastnosti zvířete, jako je vytrvalost, rychlost a ochrana před chladem. Tvarování oděvu, aby se podobal zvířeti, toto spojení umocnilo.

Přečtěte si také

Dokud někdo ze syrového masa velryby neoslepne, tak se nic nezmění. Staří Inuité trvají na svých…

27. 1. 2023

Uši zvířete byly například často ponechány na kapucích, aby měl lovec ostrý sluch, a byly umístěny kontrastní vzory světlé a tmavé srsti, aby napodobovaly přirozené znaky zvířete. Zejména použití bílé srsti podbřišku karibu mělo silné duchovní konotace, odkazující na životodárnou sílu jak žen, tak karibu. Někteří badatelé se domnívají, že tyto světlé a tmavé vzory, později často ztvárněné spíše korálkovou ozdobou než kožešinou, mohou představovat kosti zvířete. Někteří Inuité používali design napodobující vlčí ocas na zadní straně oděvů jako odkaz na přirozeného predátora karibu.