Jak mám vyžít z důchodu 62 300 Kč? Vždyť s tím není možné ani pořádně cestovat

Celý život jsem si říkala, že až odejdu do důchodu, budu konečně cestovat. Jenže když mi přišel první výpis, zjistila jsem, že mých 60 000 korun měsíčně na ty vysněné cesty prostě nestačí. Aspoň ne tak, jak jsem si je představovala.

Pamatuji si ten okamžik, kdy mi přišel první důchodový výpis. Seděla jsem u kuchyňského stolu s šálkem kávy a dívala se na číslo 60 000 Kč. Měla jsem pocit, že je to docela slušná suma. Vždyť jsem celý život pracovala jako vedoucí účetní, odváděla jsem si přece dost. Ale pak jsem začala počítat.

Nájem 18 000, energie 4 500, léky a doplatky na lékaře 3 000, jídlo minimálně 8 000. To už je skoro 34 000 pryč. A ještě jsem nezaplatila telefon, internet, pojištění auta, benzín. Najednou mi z těch šedesáti tisíc zbylo možná 15 000 na všechno ostatní. Na ty cesty, kvůli kterým jsem si celý život říkala ještě chvíli vydržím, pak si to užiju.

První pokus o dovolenou

Rozhodla jsem se, že to zkusím. Našla jsem si zájezd do Chorvatska na týden za 22 000 korun. All inclusive, aby mě tam nic nepřekvapilo. Jenže to znamenalo, že celý měsíc předtím jsem nemohla jít na oběd s kamarádkami, nekoupila jsem si nové boty, i když ty staré už byly opravdu na odpis, a večeřela jsem hlavně těstoviny s rajčaty.

V Chorvatsku to bylo krásné. Moře, slunce, klid. Ale celou dobu jsem v hlavě počítala. Zmrzlina 4 eura, to je skoro stovka. Výlet lodí 35 eur. Suvenýr pro vnučku 15 eur. Vracela jsem se domů odpočinutá, ale s prázdnou peněženkou a pocitem, že tohle si můžu dovolit maximálně jednou za rok. A to ještě musím šetřit jako blázen.

Říkala jsem si, že jsem celý život pracovala poctivě, platila daně, odváděla si. A teď mám pocit, že jsem za to potrestaná. Že si nemůžu dovolit to, na co jsem celý život čekala.

Když jsem začala hledat jiné cesty

Několik měsíců jsem se s tím trápila. Dívala jsem se na fotky z dovolené a říkala si, jestli to má vůbec cenu. Jestli nemám prostě rezignovat a smířit se s tím, že budu trávit čas na chalupě u sestry nebo maximálně na výletech po okolí.

Pak jsem ale narazila na inzerát na senior pobyt v Polsku. Týden v penzionu s polopenzí za 8 000 korun. Zpočátku jsem si říkala, že to bude nějaká díra, ale byla jsem zoufalá. Tak jsem to zkusila.

A bylo to… jiné. Ne luxusní hotel s bazénem, ale útulný penzion v horách. Ne all inclusive s neomezeným jídlem, ale domácí kuchyně a procházky po okolí. Potkala jsem tam ženy v podobné situaci. Paní Věru, která mi ukázala, jak si naplánovat tři kratší výlety za cenu jednoho drahého zájezdu. Paní Jitku, která jezdí autobusem místo letadlem a říká, že díky tomu vidí víc.

Co jsem si uvědomila

Začala jsem přemýšlet jinak. Ne že bych se smířila s tím, že 60 000 není dost. Pořád si myslím, že po čtyřiceti letech práce bych si zasloužila víc. Ale uvědomila jsem si, že můžu cestovat jinak, než jsem si představovala.

Teď jezdím častěji, ale levněji. Místo jednoho drahého zájezdu si naplánuju tři prodloužené víkendy. Objevila jsem krásy jižní Moravy, Jeseníků, Šumavy. Místo hotelů hledám penziony nebo apartmány, kde si můžu uvařit. Naučila jsem se používat BlaBlaCar místo vlaku, ušetřím polovinu.

Letos v květnu jsem byla týden v Maďarsku v termálech. Stálo mě to 9 000 včetně dopravy. V červenci jedu na čtyři dny do Drážďan autobusem za 4 500. A na podzim si chci zajet do Polska na hory, to vyjde tak na 7 000.

• Co mi funguje:
• Jezdit mimo sezónu, kdy jsou ceny o třetinu nižší
• Vyhledávat senior slevy (vlak, autobus, ubytování)
• Sdílet ubytování s kamarádkou, ušetříme obě
• Balit si svačiny na cestu místo nákupů na benzínkách
• Dívat se po last minute nabídkách

Není to, co jsem chtěla

Budu upřímná. Pořád to není to, co jsem si představovala. Když vidím na Instagramu fotky bývalých kolegyň z Thajska nebo Bali, cítím štípnutí. Jejich manželé mají vyšší důchody, nebo mají našetřeno víc. Já ne.

Někdy mě štve, že musím počítat každou korunu. Že si nemůžu jen tak spontánně říct jedu na týden k moři. Že místo luxusního hotelu spím v penzionu, kde slyším chrápání sousedky přes zeď.

Ale zároveň jsem zjistila, že cestování není jen o tom, kam jedu a kde spím. Je o tom, že se dostanu pryč z každodenního stereotypu. Že vidím nová místa, potkávám nové lidi, zažívám něco jiného než nákupy v Albertu a odpolední seriál.

Naučila jsem se být vynalézavá. A možná je to právě ta zkušenost, kterou jsem potřebovala získat. Ne že bych byla ráda, že musím šetřit. Ale jsem ráda, že jsem se nenechala zastavit tím prvním výpisem z důchodu.

Možná to není dovolená snů. Ale je to moje dovolená. A to je víc, než kdybych seděla doma a jen si stěžovala, že na nic nemám.

Příští týden jedu na tři dny do Českého ráje. Apartmán za 2 400, benzín tam a zpátky 800, jídlo si vezmu z domova. Celkem 4 000 korun. A už se těším víc než na to Chorvatsko za 22 000. Protože tentokrát nebudu celou dobu počítat, jestli si můžu dovolit zmrzlinu.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce