Nástupce Adolfa Hitlera. Admirál Karl Dönitz stál za dílčími úspěchy Německa během 2. světové války
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
Hitler nebyl jediný führer, kterého nacistické Německo za války mělo. Po jeho smrti se totiž moci ujal Karl Dönitz, válečný vojevůdce a velitel ponorkové divize.
Reklama
Počátky kariéry
Karl Dönitz vstoupil do německého císařského námořnictva v roce 1910 ve svých devatenácti letech. V roce 1913 byl jmenován důstojníkem, v roce 1916 požádal o převelení k ponorkovým silám a v roce 1917 absolvoval ponorkovou školu. V roce 1918 se stal kapitánem ponorky UB-68. Jeho působení ve velení však netrvalo dlouho. Dönitz, který byl kvůli technickým problémům ve Středozemním moři nucen vyplout na hladinu, se rozhodl ponorku potopit, místo aby ji nechal zajmout nepřítelem. Zbytek první světové války tak strávil jako válečný zajatec. Během svého pobytu v zajetí vymyslel taktiku, která se později ve 2. světové válce ukázala jako devastující – legendární vlčí smečku.
Meziválečná léta
Po kapitulaci Německa v roce 1918 se Dönitz rozhodl zůstat u námořnictva. Během následujících sedmnácti let stoupal v hodnostech. V roce 1935, dva roky po nástupu nacistů k moci, velkoadmirál Erich Raeder, šéf německého námořnictva, pověřil Dönitze vedením německého ponorkového loďstva. V roce 1939 měl Dönitz k dispozici 59 ponorek, které brzy ničivě využil.
Druhá světová válka
Velká Británie vyhlásila Německu válku 3. září 1939. Během několika hodin byla ponorkou U-30 potopena britská zaoceánská loď SS Athenia. Šlo o první oběť bitvy o Atlantik – nejdelší a nejsložitější bitvy druhé světové války.
Aby zlomil Británii poté, co se Luftwaffe v roce 1940 nepodařilo podmanit si vzdušný prostor, rozhodl se vzít útokem anglické zásobování. Tvrdil, že pokud se podaří zaměřit a zničit dostatečný počet obchodních lodí, bude země nucena z války vystoupit. Raeder s jeho plánem souhlasil a pověřil Dönitze a jeho ponorkové loďstvo, aby zasadili knockoutový úder.
Bitva o Atlantik
Od začátku války organizovala Británie své transatlantické obchodní lodě do konvojů, které doprovázely válečné lodě. Dönitz se rozhodl aplikovat svou taktiku vlčí smečky. Několik ponorek se rozprostřelo v určité oblasti oceánu a čekalo, až se konvoj dostane na dohled. Když se tak stalo, ponorky se ke konvoji sblížily a hromadně na něj zaútočily. Tato taktika byla velkolepě úspěšná. Útoky na jeden konvoj za druhým si vyžádaly obrovské ztráty na životech a lodích.
Vstup Ameriky a jejích lovců ponorek do války však změnil pravidla hry. Pokrok v technologii detekce podmořských plavidel, prolomení šifrovaných německých komunikačních kódů a zavedení transatlantické letecké podpory Němcům ještě více přitížily. Do roku 1943 utrpěly ponorky obrovské ztráty a nedokázaly potopit více lodí, než kolik jich Spojenci dokázali postavit. Dönitz však pokračoval v nasazování zbývajících ponorek do boje až do roku 1945, především proto, aby odlehčil ostatním složkám německých ozbrojených sil.
Hlava státu a konec života
Dönitz byl v Hitlerově závěti jmenován jeho nástupcem. Stal se druhým a posledním vůdcem nacistického Německa, když nechvalně známý Vůdce 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu. Dönitz následně nařídil Alfredu Jodlovi, šéfovi německých ozbrojených sil, aby se vzdal Spojencům. Německé kapitulační listiny podepsal Jodl 8. května 1945 v Remeši ve Francii. Dönitz stál v čele německé vlády až do jejího rozpuštění dne 23. května.
Po válce byl odsouzen k 10 letům odnětí svobody ve věznici Spandau. V roce 1956 byl propuštěn, přičemž před svou smrtí vydal ještě několik svých memoárů a knih. Zemřel na následky infarktu na Štědrý den roku 1980.
