Japonský skládací vějíř, nebyla to jen praktická pomůcka pro dámy. Byla to i velmi nebezpečná a fatální zbraň
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
Japonsko – panenská příroda, porcelán, čajové obřady, ale také zcela odlišná kultura a s ní spojené gejši. Ty se vyznačují vybraným chováním a neodmyslitelně k nim patří vějíře, které nebyly jen doplňkem. V rukou samurajských válečníků dokázaly zabíjet.
Reklama
Kým byli samurajové v historii
S prvním označením samuraj se poprvé můžeme setkat v období japonské historie zvaném Heian (794–1192). V této době se začali vyvíjet japonští samurajové až do podoby, v jaké je známe dnes. Původně se jednalo o jakési podřízené či asistenty císařského dvora, kteří doprovázeli společensky výše postavené osoby. Naše aktuální představa o nich vychází z průřezu dějinami, kde v každém století měli jiné postavení a funkci, ale i vnější znaky jako zbraně, oblečení nebo účesy. Avšak jestli může něco samuraje definovat v jakékoliv epoše, tak to budou slova jako spravedlnost, morálka, odvaha, čest, bojovnost a neodmyslitelně zmiňované zbraně. Ať už ty více známé (meče nebo luky) nebo méně známé vějíře. Historie samotných vějířů je datována v Japonsku od 6. století našeho letopočtu a nejznámější podobou je vějíř skládací neboli Sensu/Ogi.
Od bojiště k sumo zápasům
V boji nejde jen o umění útoku, ale i o umění efektivně se bránit a k tomu právě sloužily otevřené vějíře Gunbai, jež byly vyráběny zejména ze dřeva. Na rozdíl od běžných typů, tento druh nebyl skládací a sloužil především k odrážení šípů. Samurajové byli totiž velmi zdatní lukostřelci. Jejich další využití nacházeli vysoko postavení vojevůdci v udávání signálů svému vojsku na bojišti. Vějíře byly často zdobeny výraznými barvami, a proto se i ve válečné vřavě daly okem najít. Jako znak na nich dominovalo červené kruhové pole znázorňující slunce. Stejný motiv se vyskytuje na vlajce Japonska. Využití vějíře pro signalizaci se do jisté podoby udrželo dodnes, kdy Gunbai využívají rozhodčí sumo zápasů ke zdůraznění svého rozhodnutí.
Kde nemohla být přímá zbraň, přišel na řadu vějíř
Meče chovali samurajové ve velké úctě a byly jednou s nejúčinnější zbraní, avšak i v životě bojovníka nastaly situace, kdy jej nemohli mít u sebe. Když navštěvovali cizí domovy nebo domovy nadřízených, bylo zvykem nechávat katanu (nejpoužívanější samurajský meč) přede dveřmi navštíveného domu. Nicméně ze samotné podstaty samurajů jako válečníku nikdy žádný nechtěl být úplně odzbrojen. Jako skrytá zbraň sloužil vějíř zvaný Tessen, který vypadal zcela nevinně jako běžný vějíř na ovívání. Byl vyroben primárně z tvrdého dřeva nebo ze železných plátů oceli a v nutné obraně mohl nahradit chybějící zbraň. A obdobně jako Gunbai byl využíván vojevůdci k udávaní rozkazů nebo jako pomůcka při plavání. Další využití našel v bojovém umění zvaném Kenjutsu, kde se používá dodnes.
Skloubení materiálů v praxi
Jako doplněk dominoval vějíř zvaný Gunsen, který byl využíván všemi vrstvami samurajů. Design umožnoval ochlazování (léta v Japonsku bývají velmi parná a dusná), ale sloužil i jako vrhací zbraň. To vše díky skloubení lehčích (dřevo, mosaz) i těžších materiálů (železo). A stejně tak jako Gunsen v sobě kombinoval materiály, tak i využití všech zmíněných vějířů se prolíná v závislosti od staletí nebo vrstev bojovníků. Také nutno dodat, že vějíře byly v bojích hlavně doplňkem, ale v i érách historického Japonska lze najít samuraje, kteří si v boji pouze s touto zbraní libovali. Významným jménem v tomto ohledu byl Tokugawa Ieyasu, který rád zastrašoval nepřítele vějířem. Jeho oblíbeným typem byl výše zmiňovaný Tessen.
Nenápadnost jako výhoda
Na první pohled rozhodně vějíře nepůsobí nebezpečně jako meče nebo dýky, avšak nebyla to právě jejich výhoda? Málokdo by si řekl, že něco tak, na první pohled, nenápadného může zabíjet.
