Mariánský příkop záhadně produkuje obří faunu. Mnohem větší než v menší hloubce
Foto: paulfleet / Depositphotos
více než 5 min
K prozkoumání mořských hlubin zbývá lidstvu ještě mnoho, protože 70 procent zemského povrchu pokrývají oceány s 365 miliony čtverečních kilometrů povrchu s průměrnou hloubkou 3,7 kilometru, zatímco souše zabírají jen 63 miliony čtverečních kilometrů.
Reklama
Lidstvo nikdy nedokázalo odolávat výzvám k prozkoumání nepoznaného a dnešní pozoruhodné technické postupy umožňují pronikat do tajemství skrývajících se v nejnehostinnějších prostředích světa - na plošinách a prohlubních hlubokého moře.
Ploché mořské dno propasti, které leží v hloubce 2 až 6 kilometrů, je přístupné teprve krátkou dobu a i dnes vyžaduje jeho zkoumání speciální, vysoce náročné vybavení. V místech s významnou geologickou aktivitou, například tam, kde jsou podmořské sopky, existují i hlubší oblasti, známé jako příkopy, které se vyskytují v místech, jejichž hloubka přesahuje šest kilometrů, popisuje John Baxter v knize Přírodní divy světa 100 úžasných divů světa přírody.
Příkopy jsou ve všech velkých oceánech světa, ale nejvíce jsou zastoupeny v Tichém oceánu; Mariánský příkop na východ od Filipín je ze všech nejhlubší. Problém prozkoumání a pochopení toho, co v těchto nesmírných hloubkách žije, je obrovský. Pouhé nasbírání vzorků za použití vertikální sondy vyžaduje víc než 11 kilometrů dlouhý, nesmírně silný drát.
Střed Mariánského příkopu leží na 15. stupni severní šířky a 147. stupni 30. minutě východní délky. Na hladině oceánu není nic, co by naznačovalo velkou hlubinu pod ním. Mořem plují plavidla všech tvarů a velikostí, zejména obchodní lodě, které se plaví mezi Filipínami a Severní Amerikou
a mezi Japonskem a Austrálií.
Tlak v těchto hloubkách přesahuje 1100 atmosfér.
Dlouhodobý rekord Jacquesa Picarda, který se se v batiskafu do příkopu ponořil v roce 1960, překonal roku 2012 režisér filmu „Titanic“ James Cameron s ponorem do hloubky 10 908 metrů a v roce 2019 se dostal do 10 927 metrů americký dobrodruh Victor Vescovo.
V touze po poznání však lidé tyto podvodní regiony prozkoumali na dálku pomocí sond, senzorů a v poslední době i videokamer, a objevili tak prosperující, specializovaná společenství živočichů, tvořená známými i méně známými mořskými druhy.
Rozrůzněnost druhů v příkopu je ve srovnání s hlubinnými pláněmi omezená, je tu jen několik skupin hvězdic, lilijic a dalších druhů, například sumýšovců a ježovek, ale žije tu i mnoho druhů krabů a dalších korýšů, mnohoštětinatých červů, mlžů a sumýšů.
Hlubiny zvětšují a zbarvují
Do těchto hlubin neproniká žádné světlo, ale když jsou zdejší tvorové osvětleni umělým světlem, jsou stejně barevní jako jejich protějšky ve svrchních vodách. Mnoho těchto tvorů dokonce dorůstá větší velikosti než jejich druhové v normálních hloubkách. Kolem některých hydrotermálních průduchů (trhliny na mořském dně v blízkosti vulkanicky aktivních míst, ze kterých vytéká geotermálně ohřátá voda obohacené o nejrůznější minerály) v aktivnějších regionech dorůstají například mořské sasanky délky 1,2 až 1,5 metru ačkoli nikde jinde nejsou delší než pár centimetrů, a jejich chapadla měří až 0,9 metru. Rournatci s normální délkou několik centimetrů tu jsou až 1,2 metru dlouzí.
Hlubokomořský gigantismus
V hlubokých mořích se vyskytují organismy, které jsou mnohem větší než mnozí živočichové mělčin. Příčiny tohoto jevu zůstávají záhadou, ale byl pojmenován - hlubokomořský gigantismus. Je to tendence hlubokomořských živočichů dorůstat mnohem větších rozměrů než jejich příbuzní z mělkých vod. Existuje řada teorií, které se snaží tento jev vysvětlit.
Ve studii z roku 2006 biolog Craig R. McClain a kolektiv zkoumali gradient živých organismů, obecně směr jejich růstu, od mělkých moří k hlubinám v rámci suchozemského systému, oceánských ostrovů. Stručně řečeno, podle týmu McClaina je hluboké moře funkčně podobné ostrovu.
McClainův tým uvádí, že „tento trend je celkově důsledkem omezených zdrojů, které jsou k dispozici v hlubokých mořích. Vzhledem k tomu, že většina zdrojů v hlubokém oceánu je nakonec výsledkem produktivity v mělkých vodách, ztrácí se mnoho energie při cestě dolů. Kvůli velmi omezené místní produktivitě se zdroje v hlubokém moři snižují“.
Výzvy inkoustových hlubin
V případě gigantismu se vědci domnívají, že „omezené zdroje ,zařídí´ větší tělesné rozměry, které lépe odolávají obdobím hladu nebo schopnosti překonávat větší vzdálenosti při hledání vzácné kořisti“. Jiní vědci předpokládají, že při absenci mnoha predátorů schopných živit se většími organismy se evolučně otevírá prostor pro větší tělesné rozměry – ti nejnebezpečnější predátoři (chobotnice, vorvaň) musí za potravou cestovat z hladiny. Chladné teploty v hlubinách oceánu podporují pomalejší růst, což může rovněž přispívat k větším tělesným rozměrům. Ať už jsou však malé, nebo velké, evoluce vybírá ty nejlépe přizpůsobené velikosti těla, aby přežily v tzv. „inkoustových hlubinách“.
