Havárie letadla Boeing 747 během letu 123 otřásla nejen Japonskem: Leteckou katastrofu přežili jen čtyři lidé
Foto: darekg / Depositphotos
více než 5 min
Let 123, který pravidelně létal z Tokia do Ósaky, se zapsal do historie leteckých katastrof kvůli velkému množství lidí, kteří přišli o život. Kolik lidí zahynulo, co tvrdí přeživší a svědci a co se vlastně doopravdy stalo?
Reklama
Pouze čtyři přeživší, všichni cestující
Začalo to jako obvyklý let společnosti Japan Airlines (tehdy se společnost jmenovala Japan Air Lines). Psalo se 12. srpna 1985, když letadlo vzletělo z letiště v hlavním městě Japonska. Již po chvilce ale začalo mít problémy. Tyto problémy se tomuto letadlu nestaly poprvé. Již v roce 1978, přesněji 2. června, se pilotovou vinou poškodil ocas letadla po druhém pokusu o přistání. Krátce předtím se letadlo přiblížilo dráze jiného letadla, a tak pilot musel jednat rychle. Tehdy nikdo nepřišel o život, zraněno bylo pouze 25 lidí, z toho dva vážně. Dopadlo to dobře, což se o katastrofě z roku 1985 rozhodně říci nedá.
12. srpna 1985 začaly problémy teprve po dvanácti minutách a po dalších 32 minutách se letadlo zřítilo v oblasti hory Takamagahara, která se nachází 100 km od Tokia. V letadle se v té době tehdy nacházelo 15 členů posádky a 509 cestujících. Při nehodě zemřeli všichni členi posádky a většina cestujících, přežily pouze čtyři ženy, z toho dvě dívky.
Pilot, který byl prvním důstojníkem, letěl s letadlem za účelem závěrečné zkoušky, než mohl být povýšen na hodnost kapitána. Čekalo ho dalších pár letů, které bohužel již nestihl absolvovat. Na palubě byl také kapitán, kterému bylo 49 let a dohlížel na pořádek a cestu bez komplikací.
Letecká katastrofa byla o to horší, že se stala v den svátku Obon. V tento svátek Japonci cestují do svých rodných měst. Kromě Japonců se na palubě nacházeli čtyři Číňané, dva Italové, dva Američané, jeden Němec a jeden Brit. Někteří z cizinců ale měli dvojí občanství.
Přeživší ženy seděly na levé straně v zadní části letadla. Jednalo se o letušku ve výslužbě, matku s osmiletou dcerou a dvanáctiletou dívku, která původně cestovala s rodiči a sestrou.
Jak se to stalo
Letadlo odstartovalo v 18:26, kdy vzletělo nad poloostrov Izu. Poté se odvrátilo od Tichého oceánu a chtělo se vydat severozápadním směrem, nicméně navigátor viděl, že míří na západ. Jakmile se navázalo spojení, piloti vyhlásili stav nouze. Po zeptání se na příčinu piloti již neodpověděli. Navigátor se dále snažil o kontakt opakováním pokynů. Konečně přišla odpověď, kapitán sdělil, že ztrácejí kontrolu nad celým strojem. Navigátor potvrdil, že obdržel hlášení. Mezitím letadlo přeletělo zátoku Suruga, a sice pět minut po odletu. Kapitán hlásil, že letadlo stále klesá. Ze záznamů nicméně vyplývá, že letadlo střídavě klesalo a stoupalo. Nakonec přestala fungovat hydraulika, a sice na minutu a půl. Během této doby se letadlo stalo stále více neovladatelným, přestávalo fungovat stále více součástek. Zvýšená rychlost zvýšilo vztlak nad křídly. Kvůli tomu letadlo zpomalovalo při stoupání a zrychlovalo při klesání.
V následujících minutách letadlo začalo samovolně vybočovat do stran, někdy se téměř převrátilo, což se dělo každých dvanáct sekund. Piloti se během této doby snažili letadlo vyrovnat, avšak marně. Piloti navíc na takovou situaci nebyli připraveni a nevěděli, jak by se měli zachovat. Až do 18:40 letadlo pokračovalo ve svém chování. V letadle se prý ozval zvuk výbuchu a navíc kyslíkové masky cestujících přestaly plnit svůj účel. Záznam z černé skříňky ukazuje, že ani jeden pilot si masku nenasadil, přestože kapitán tvrdil opak.
Od 18:35 s navigátorem komunikoval palubní inženýr. Ten nahlásil nouzový sestup, jakmile si mylně myslel, že dveře R-5 nefungují (podle toho, že nefungovaly kyslíkové masky). Krátce poté piloti znovu získali alespoň částečnou kontrolu nad řízením a vyrovnali letadlo.
V 18:40 piloti vysunuli podvozek, aby mohli nouzově přistát. Toto rozhodnutí opět zhoršilo kontrolu nad strojem.
Ačkoli se piloti snažili, jak mohli, jejich další rozhodnutí vše ještě zhoršovala. V 18:48 už neměli nad letadlem kontrolu vůbec žádnou.
Krátce po 18:50 kapitán dával rozkazy, jejichž splnění by pomohlo převzít kontrolu, ale nic z toho, co se naučil, posádku ani cestující nezachránilo. Než letadlo udělalo to, co si piloti přáli, trvalo to delší dobu, již nechtělo poslouchat. Letadlo se vychýlilo doprava. V 18:54 byli piloti požádáni o návrat do Tokia. Ačkoli nikdo neodpověděl, letadlo skutečně změnilo směr. Jak již víme, piloti to být nemohli. Za chvilku letadlo začalo klesat.
V 18:56 letadlo začalo podle zvuků narážet do stromů, když se blížil jeho konec. Pravé křídlo začalo škrtat o horské hřebeny. Když celé letadlo narazilo do jednoho hřebenu, explodovalo.
Pomoc nedorazila včas
Letectvo USA chtělo letadlu poslat pomoc, bylo však odmítnuto japonskými úřady. V tu dobu již měli připravený plán na pátrací a záchrannou operaci. Pomoc tedy dorazila, až když bylo pozdě. Vrtulník našel vrak, ale nemohl přistát kvůli špatné viditelnosti a náročnému terénu. Až druhý den vyrazili záchranáři na místo. Zjistili, že podle zranění mnoho lidí havárii přežilo, ale zemřeli kvůli šoku. Jeden z lékařů v terénu uvedl, že o deset hodin dříve by bylo možné zachránit mnohem více lidí. Jedna z přeživších potvrdila, že se jí v nemocnici vracely vzpomínky, kdy slyšela naříkání mnoha lidí, ale přes noc postupně sláblo.
Podle Japonské komise pro vyšetřování leteckých katastrof byla na vině oprava stroje, která neodpovídala normám oprav Boeingu. Běžným konečným postupem je vyztužení třemi deskami, v případě této opravy byly použity pouze dvě.
Letecká společnost se stala méně důvěryhodnou
Cestující se rozhodli pro jinou společnost. Až 33 % věrných příznivců Japan Air Lines změnili leteckou společnost. Tolik letadel vlastně ani nelétalo, jejich počet se snížil o čtvrtinu.
Na druhou stranu, místo havárie se stalo celkem oblíbenou turistickou atrakcí. V tomto století se dokonce přistavělo zábradlí, aby výstup byl pohodlnější.
