Život na pionýrských táborech: Když stezka odvahy byla hrdinstvím a večeře voněla kouřem
Foto: New Africa / Shutterstock
4 min
Pionýrské tábory znamenaly pro rodiče jistotu, že mohou své ratolesti odložit na několik prázdninových týdnů pod dozorem dospělých. Navíc, tábory byly podporované různými složkami, jako bylo třeba ROH a stály pár korun. Děti, které neměli hlídací babičky, jich stihly i několik.
Reklama
Bylo to ještě před érou mobilů a exotických rodinných dovolených. Zdá se to tak dávno a přitom na letní táborové zážitky všichni rádi vzpomínají. Pionýrskými tábory prošly tisíce československých dětí. Jeden turnus znamenal dva až tři týdny v přírodě, kde se spalo nejčastěji v dřevěných chatkách nebo ve stanech s podsadou.
Uhlídat velkou skupinu dětí chtělo pevné nervy a disciplínu, takže kromě zdravého soutěžení a dobrodružství, byl tábor také o kázni a pro mnoho dětí to byl také jediný způsob, jak si vyzkoušet pár dnů bez rodičů a bez maminčiny láskyplné péče. U mladších dětí občas ukápla i nějaká slzička, ale ostřílení táborníci se na každoroční dobrodružství těšili.
Ráno budíček, potom nástup
Každý den začínal budíčkem, často doprovázeným pískotem píšťalky. Po ranní hygieně u umýváren z prken a plechu následoval nástup – děti stály v řadách podle oddílů, hlásily počet členů a poslouchaly zprávy o programu dne. Není úplně pravda, že musely být v pionýrských krojích, jak se někde uvádí. Jen stěží si lze představit, jak by takový kroj po třítýdenním pobytu asi vypadal. Existovaly však mezinárodní pionýrské tábory, které byly organizovány v dobře vybavených rekreačních areálech a tam by už pionýrský kroj dával smysl, protože by reprezentoval různé země, které děti zastupovaly, většinou kromě Československa ještě Sovětský svaz a Německou demokratickou republiku.
Stezka odvahy – vrchol tábora
Nejnapínavější částí byla tradiční stezka odvahy. Probíhala po setmění, kdy děti musely samy projít temným lesem, osvětleným jen měsíčním svitem. Instruktoři se měnili v duchy, čerty či loupežníky a snažili se účastníky vyděsit. Ti, kteří došli až do cíle, si odnášeli nejen diplom, ale i pocit hrdosti. Pro některé to byl první opravdový test odvahy, pro jiné noční můra, na kterou vzpomínají celý život.
Jídlo z polní kuchyně
Strava na pionýrských táborech byla jednoduchá, ale výživná. Polévky s chlebem, guláš z kotlíku, rizoto, buchtičky se šodó, a oblíbený chléb s paštikou na výlety. Jídlo se vydávalo v provizorní jídelně nebo pod velkým stanem, a vše mělo jemný nádech kouře z polní kuchyně. Děti, které byly neustále v pohybu, snědly všechno. Nejvíce chutnaly borůvkové knedlíky s vlastnoručně nasbíraným ovocem.
Podmínky, které by dnes možná děti nevydržely a rodiče by šíleli
Děti spaly na dřevěných palandách nebo polních lůžkách, často v chladných nocích pod několika dekami. Teplá voda byla spíš luxus. Když pršelo, boty schly u ohně i několik dní. Denní režim byl přísný – pevný čas vstávání, odpolední klid, večerka. Nikoho nenapadlo se bouřit – jednoduše to tak bylo a nevyplatilo se moc zlobit.
Táborák jako závěr dne
Velká část večerů patřila táborákům, někdy s tradičním opékáním buřtů. Ty nejstarší děti se mohly zdržet déle. Došlo i na strašidelné příběhy a ty dokázaly povzbudit dětskou fantazii. Takové chvíle utužovaly přátelství a vytvářely vzpomínky, které mnozí nosí v srdci dodnes.
Proč na ně vzpomínáme s nostalgií?
Pionýrské tábory nebyly dokonalé. Byly drsné, někdy nepohodlné, ale nabízely něco, co dnešním dětem často chybí – opravdové dobrodružství, delší pobyt v přírodě, který dokázal děti motivovat, aby si všímaly drobností a naučily se něco víc, než bylo v učebnicích. Naučily se také najít si své místo v cizím kolektivu a to se jim potom v životě mohlo hodit. Pro někoho to byl způsob, jak se naučit respektovat pravidla. Díky absenci telefonů mohly děti svou nespokojenost rodičům sdělit jen dopisem nebo pohlednicí a než takový uplakaný dopis došel domů, na táboře už bylo všechno jinak.
Kdo pionýrské tábory zažil, ví, že i bez Wi-Fi, pohodlných postelí a každodenního komfortu mohlo být léto nezapomenutelné. Možná právě proto na ně tolik lidí vzpomíná s úsměvem. Byla to krásná doba, kdy statečnost znamenala projít lesem s bušícím srdcem a štěstí vonělo po kouři z táboráku.
