Jak vypadá vevnitř šumperák, vysmívaný dům komunistické architektury. Skutečně je to taková hrůza?
Foto: Petr Szymonik / Shutterstock
5 min
Na první pohled připomíná krabici s podivnými okénky a balkonem, který jako by někdo zapomněl pořádně dokončit. Dům, jenž kdysi zaplavil české vesnice a města, dodnes rozděluje milovníky architektury. Jeho skutečná podoba se ale ukáže až ve chvíli, kdy otevřete dveře.
Reklama
Dům, který chtěl skoro každý
Šumperák patří k nejvýraznějším stavbám, které se u nás rozšířily v době socialismu. Někdo nad jeho vzhledem dodnes kroutí hlavou, jiný v něm vidí půvabnou připomínku šedesátých a sedmdesátých let. Typický rodinný dům s úzkým balkonem a kruhovými otvory v bočních šikminách se stal tak rozpoznatelným, že ho pozná i člověk, který se o architekturu jinak vůbec nezajímá.
Jeho příběh začal v roce 1966. Autorem návrhu byl Josef Vaněk, původně vyučený zedník, který pracoval jako projektant v Okresním stavebním podniku v Šumperku. Oficiálně svůj návrh označoval jako rodinný dům typu V. Lidové pojmenování šumperák se ale ujalo mnohem víc. První dva domy podle jeho plánů vznikly v nedalekém Rapotíně a další, postavený v Šumperku pro tamního lékaře, odstartoval skutečnou mánii.
Vaněk totiž přišel s něčím, co lidem v tehdejším Československu citelně chybělo. Nabídl jim projekt moderního rodinného domu, který si mohli postavit svépomocí. Jeho návrh vycházel z tehdy módního bruselského stylu, známého například z československého pavilonu na světové výstavě Expo 58. Kombinoval prosklené plochy, geometrické tvary, kruhy a šikminy. Na tehdejší poměry působil velmi odvážně.
Co se skrývá za podivnou fasádou
Zvenčí může šumperák působit poněkud neforemně, ale jeho vnitřní uspořádání mělo jasnou logiku. Dům byl rozdělený na dvě výrazně odlišné části. Přízemí sloužilo především jako technické a hospodářské zázemí, zatímco skutečný rodinný život se odehrával v patře.
Hned dole se nacházela garáž, která mohla zároveň fungovat jako domácí dílna. Nechyběla prádelna, kotelna se sušárnou ani sklepy určené na ovoce a brambory. Součástí přízemí bylo také závětří, schodiště a krytá terasa. Pro tehdejší rodiny představovala garáž i samostatné hospodářské prostory značný komfort. V době, kdy se většina lidí musela při zařizování domácnosti spokojit s mnohem skromnějšími možnostmi, to nebyla zanedbatelná výhoda.
Obytná část se nacházela v prvním patře. Po schodech se vstupovalo do předsíně, odkud se dalo pokračovat do koupelny a na samostatné WC. Dále tu byla kuchyně s koutem pro vaření, spíž, jídelna, obývací pokoj, ložnice a dětský pokoj. Nechyběly ani vestavěné skříně, které pomáhaly využít prostor co nejúčelněji.
Na svou dobu šlo o poměrně promyšlené bydlení. Rodina měla oddělené místnosti pro spaní, společné stolování i odpočinek, k tomu vlastní garáž a technické zázemí. Dům navíc nabízel velké prosklené plochy, díky nimž působila obytná část světleji a otevřeněji. A právě tady se začíná ukazovat, že šumperák nebyl jen podivnou architektonickou krabicí.
Balkon, který nebyl na dlouhé posezení
Při bližším pohledu se ovšem objevují i nedostatky. Největší rozpaky může vyvolat balkon přes celou šířku domu. Ačkoli patří k jeho nejvýraznějším poznávacím znakům, jeho hloubka nebyla příliš velkorysá. Spíše než k pohodlnému posezení sloužil k přístupu k oknům a jejich mytí. Z dnešního pohledu tak jde o poněkud zvláštní kompromis mezi estetickým efektem a praktickým využitím.
Kritiku si vysloužilo také umístění obytných místností v patře. Zahrada zůstávala dole, zatímco kuchyně, obývací pokoj i jídelna byly o podlaží výš. Každé vynášení nákupu, jídla nebo zahradního náčiní tak znamenalo překonávání schodů. Pro rodiny s malými dětmi či starší obyvatele to nemuselo být právě pohodlné. A kdo toužil po přímém propojení obývacího pokoje s terasou a zahradou, ten si musel nechat zajít chuť.
Vysmívaný symbol, který měl překvapivý úspěch
Přesto se šumperáky stavěly po tisících. Josef Vaněk prodal přibližně pět tisíc plánů, skutečný počet postavených domů byl podle některých odhadů několikanásobně vyšší. Lidé si dokumentaci předávali, kopírovali a upravovali podle vlastních možností. Existovalo také několik variant vnitřního uspořádání, takže ne každý šumperák vypadal uvnitř úplně stejně. Mnozí stavebníci navíc do projektu zasahovali podle dostupného materiálu, velikosti pozemku nebo vlastních představ.
Právě svépomocná výstavba způsobila, že se jednotlivé domy postupně od původního návrhu odchylovaly. Někde zmizely charakteristické kruhové otvory, jinde se změnila okna, balkon nebo fasáda. Šumperák se tak stal nejen typovým domem, ale také svědectvím o tom, jak si lidé v době nedostatku dokázali přizpůsobit bydlení svým potřebám.
Ani jeho autor to neměl jednoduché. Když se na počátku sedmdesátých let zpřísnily poměry, začalo vadit, že Vaněk prodává projekty, které vytvořil během zaměstnání v okresním stavebním podniku. Nadřízení ho zažalovali kvůli nedovolenému podnikání. Nakonec vyvázl bez trestu a plány mohl dál šířit legální cestou.
Je tedy šumperák skutečně taková hrůza? Záleží na tom, co od domu očekáváme. Z dnešního pohledu má nepraktické detaily a jeho dispozice by mnoha současným rodinám nevyhovovala. Jenže v době svého vzniku nabízel něco, co bylo pro řadu lidí velkým snem: vlastní moderní rodinný dům s garáží, několika pokoji a dostatkem prostoru. Možná proto se na něj dnes už nemusíme dívat jen jako na výstřelek socialistické architektury. Byl především domem, který si lidé opravdu přáli.
