Libreto k Prodané nevěstě napsal zrádce národa. Karel Sabina na přátele donášel z nouze
Foto: Karel Maixner – Květy, vol. 6, issue 44, Volné dílo, Creative Commons
3 min
Byl geniálním literátem, nadšeným vlastencem a známým buřičem. Za protistátní činnost ho málem popravili. Co vedlo Karla Sabinu k osudnému rozhodnutí ohnout páteř a spolupracovat s tajnou policií?
Reklama
Roku 1848 se Evropa zmítala v revolučním zmatku. V Rakouském císařství byl pokus o převrat tvrdě potlačen a padaly vysoké tresty. Karel Sabina byl za účast v radikálním hnutí a přípravu takzvaného Májového spiknutí odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl následně zmírněn na 18 let žaláře bez okovů.
Jeho manželka se dvěma malými dětmi mezitím živořila u svých rodičů a na skromné živobytí si vydělávala šitím. Císař jejímu muži nakonec udělil amnestii už po osmi letech. Rodinu to ale z bídy nevytrhlo.
Sabina totiž neuměl nic jiného než psát. A ačkoli toho ve vězení napsal dost, svá díla nemohl vydávat bez úředního povolení. Stále byl ostře sledován.
Ze slavného libretisty zrádce národa
A pak se najednou něco zlomilo. Bývalý odsouzenec se znovu aktivně věnoval tvorbě a napsal dílo vrcholné: libreto k Prodané nevěstě od Bedřicha Smetany. Opera se stala hitem a Sabinovi se další zakázky jen hrnuly.
Mezi českými vlastenci byl opěvován a vynášen do nebes. Až do jednoho pochmurného dne, kdy před něj poslanec českého sněmu Julius Grégr položil jakousi listinu. Sabina sklopil oči a přiznal se. Ano, je to jeho rukopis. Ano, je zde podepsán jako "Roman". A ano, je to udání na bulharského studenta Stojanovova, který byl před lety v hledáčku tajné policie.
Odhalení proběhlo v úzkém kruhu několika významných osobností. Sabina dostal na výběr: buď do týdne opustí Čechy a celá záležitost se ututlá, nebo bude špiněn v novinách. Zdrcený literát si vybral první možnost a odjel do Drážďan.
Ututlání se nezdařilo
Tajemství však nebylo lehké udržet. O Sabinově udavačské dráze si záhy štěbetali i vrabci na střeše a noviny kauzu přecijen rozmázly. Někdejší mučedník byl najednou zrádcem národa. Vyšlo najevo, že rakouské policii donášel informace nejen o podezřelých cizincích, ale také o českých politicích a umělcích. Dostával za to štědrou odměnu: hovoří se o sto zlatých měsíčně.
„Za peníze je k mání ke všemu, ježto stále ještě nezanechal jistého lehkého způsobu života,“ napsal o něm policejní komisař František Jawurek.
Sabina se vrátil do Prahy a marně se své jméno pokusil očistit brožurou Obrana proti lhářům a utrhačům. Přátelé se od něho odvrátili, nikdo se s ním nechtěl bavit. Posledních pět let života prožil ve svém bytě a ven vycházel jen po setmění. Zemřel v bídě 9. listopadu roku 1877.
Společnost tenkrát zradu neodpouštěla
Při zpětném ohledu je zřejmé, že Sabinu ke spolupráci s policií přiměla tíživá finanční situace a obava o blaho rodiny. Kdo ví, nakolik ho zlomil těžký žalář. Společnost však v té době donášení na přátele neodpouštěla. Možná kdyby se byl Sabina narodil o 150 let později, jeho životní cesta by byla snazší. Za případnou spolupráci se Státní bezpečností by ho nejspíš žádný pranýř nečekal. Možná by se nakonec ještě dostal do vlády... Kdo ví.
