Cesta k novému vozu začínala za socialismu v Mototechně, státním podniku, který měl monopol na prodej aut

Kdo to nezažil, ten tomu jednoduše ani nemůže uvěřit. V socialismu nebylo úplně běžné, aby v každé rodině byl automobil. Ti šťastnější, kteří měli peníze, museli absolvovat poměrně zdlouhavou zkoušku trpělivosti, pokud chtěli nový vůz. Kdo měl tuzexové konto, měl to snadnější.

Naši kluci dnes přijdou do autosalonu, ukážou na model, zaplatí leasing a za týden parkují doma před barákem. My jsme ale museli čekat roky a ještě mít štěstí.

Tak nějak by začínalo vyprávění každého, kdo se před rokem 1989 snažil pořídit si v Československu nové auto. V době, kdy byl trh centrálně řízený a každý výrobek přidělován podle plánů, byl automobil vzácností, symbolem prestiže i zkouškou trpělivosti.

Mototechna – brána k vysněnému vozu pro většinu Čechů

Cesta k novému vozu začínala v Mototechně, státním podniku, který měl monopol na prodej aut. Zákazník se tam mohl podívat na katalog, ale rozhodně neplatilo, že si hned nějaký vůz odvezl. Nejdřív bylo nutné zapsat se do pořadníku. Dostali jste pořadové číslo a tím začalo čekání. A to nebylo ledajaké – mohlo trvat několik měsíců, ale u oblíbenějších modelů klidně i několik let.

Říkávalo se:

Kdo dnes vloží peníze do pořadníku na Škodovku, dostane ji, až mu děti půjdou do školy. 

A nebylo to daleko od pravdy

Ale Československo nebylo jediné, kdo měl takto podivně nastavený systém. Naši sousedé v NDR zapisovali do pořadníku na vůz Trabant pro své malé děti, aby si v dospělosti tu chloubu automobilového průmyslu mohly koupit.

Auto jako loterie

Čekání mělo své kouzlo. Nikdy jste nevěděli, jakou barvu auta dostanete. Když přišla zásilka, Mototechna zavolala:

Pane Nováku, máme pro vás vůz, přijďte si vybrat.

Jenže vybírat znamenalo většinou volit mezi dvěma barvami, které zrovna přišly. Kdo chtěl červenou, mohl se dočkat zelené. A když jste váhali, hrozilo, že o auto přijdete a pořadník vás vrátí zpátky.

Privilegia a známosti

Byli ale i tací, kteří čekat nemuseli. Funkcionáři, důležití podnikatelé v rámci národních podniků nebo lidé s „kontakty nahoře“ se ke svým vozům dostali rychleji. Třeba i k luxusnější Tatře, která běžnému občanovi zůstávala většinou nedostupná.

Oblíbenou zkratkou byly i známosti v Mototechně. Stačilo podplatit vedoucího prodejny nebo nabídnout protislužbu a auto se najednou objevilo rychleji. Tyto úplatky se obvykle neřešily, každý věděl, že kdo má konexe, stojí v kratší frontě.

Tuzex a bony: jiný svět

Zvláštní kategorií byl Tuzex, prodejna, kde se platilo takzvanými bony, poukázkami, které člověk získal jen tehdy, když měl přístup k devizám. Tam se objevovaly i zahraniční vozy, které na běžném trhu nebyly. Kdo měl příbuzného na Západě, mohl dostat balík bonů a koupit si třeba Fiat či Renault. To už byla vyšší liga – a sousedi koukali přes plot, protože takové auto bylo symbolem bohatství a štěstí.

Ovšem Tuzex byl bránou ke štěstí i fanouškům domácí značky Škoda. Kdo měl bony, většinou mohl odjet rovnou s vozem, tedy pokud nebyl moc vybíravý ohledně barvy vozu.

Ne, pane, modrý vůz nemáme, ale pokud chcete auto hned, máme tady moderní topas.

O nějakém vybavení na přání zákazníka si chtiví motoristé mohli nechat jen zdát.

Ojetina dražší než novinka

Paradoxně platilo, že ojetá auta byla dražší než nová. Ne proto, že by byla lepší, ale protože byla k mání hned. Kdo si tedy nemohl dovolit čekat, zaplatil víc za starší vůz, jen aby mohl jezdit. Na omezeném trhu ojetin tak ceny letitých škodovek rostly, místo aby klesaly.

Přečtěte si také

Při nákupu je nutné číst informace na obalu

5. 9. 2025

Společenský symbol

Auto bylo víc než jen dopravní prostředek. Bylo symbolem postavení, výsledkem vytrvalosti i důkazem dobrých známostí. Kdo měl garáž se škodovkou, měl něco, o čem ostatní mohli jen snít. Celé rodiny se scházely, když si někdo přivezl nový vůz. Byla to událost, slavilo se, vařila se káva a sousedi přišli obdivovat.

Pořídit si nové auto před rokem 1989 nebylo jednoduché. Dnes si to zařídíte i z obýváku, ale tenkrát to mělo tu vůni výjimečnosti. Pro většinu lidí to byla odměna za spořivost a vytrvalost. Čekání, pořadníky, známosti, úspory a často i nervy. Ale možná právě proto mělo auto takovou cenu, ne v korunách, ale v lidských příbězích.

A kdo tehdy prošel tímto procesem, nikdy nezapomene na okamžik, kdy poprvé otočil klíčkem a z motoru se ozval ten vytoužený zvuk.