Skutečné vymítání ďábla se značně lišilo od toho, co známe z hororových filmů
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
Filmy a seriály mnohdy vykreslují vymítání ďáblů a démonů poněkud extravagantně. Jak tedy tyto rituály probíhaly ve skutečnosti? Kdy se s vymítáním začalo? A existují důkazy o úspěšném vypuzení ďábla z těla oběti?
Reklama
Když se řekne exorcismus, většina lidí si pravděpodobně představí katolického kněze stojícího u postele nemohoucího člověka, jak se s pomocí modliteb a čtení z Bible snaží z dotyčného vyhnat zlé síly. Kromě Písma mu pak často slouží ku pomoci svěcená voda či krucifix. Zpravidla pak na filmovém plátně jde o poměrně výživnou podívanou symbolizující boj dobra se zlem. Jak je to ale ve skutečnosti?
Asi nikoho nepřekvapí, že exorcismy jsou skutečné. Do určité míry pak mohou i odpovídat tomu, co vidíme ve filmech či v seriálech. Přesto však málokterý snímek pátrá po skutečném původu vymítání démonů, které se datuje až k počátkům našeho letopočtu.
Exorcismus začal ještě před příchodem katolické víry
Exorcismy prováděné katolickou církví jsou pravděpodobně nejznámějšími typy těchto rituálů, ale jádrem každého vymítání je v první řadě vytrvalý boj proti zlu. Definice zla je však tvárná a závisí na systému víry, praxi a kontextu. V důsledku toho může mít zlo podobu démona, duchovní nečistoty nebo prostého pokušení. Exorcismus jako zbraň v boji proti zlu vyhání, očišťuje nebo chrání před jakoukoli zhoubnou silou.
První vymítání se datuje do éry Mezopotámie
V Mezopotámii v 1. tisíciletí př. n. l. nositelé magie zvaní ašipu zaháněli a vyháněli démony, kteří přinášeli nemoci a chaos. Jako duchovní léčitelé byli ašipu váženými ochránci, kteří používali amulety, prováděli složité rituály a v případě potřeby zapojili do svého úsilí pomocné démonické postavy. Starořecké slovo daimon, z něhož pochází termín démon, označovalo duchy podobné bohům a nadpřirozené síly.
Historik Flavius Josephus z 1. století n. l. vypráví příběh Eleazara, muže, který osvobodil ostatní od démona tím, že ho vytahoval z nozder a opakovaně vzýval jméno krále Šalamouna, což svědčí o jisté formě exorcismu i v židovské tradici.
Silná podpora v křesťanství
S rozvojem křesťanství v prvních třech staletích našeho letopočtu nabylo vymítání démonů na intenzitě. Exorcismy se staly prostředkem ke sjednocení křesťanských věřících a obhajobě jejich víry v důsledku náboženského pronásledování. V důsledku toho se zřeknutí pohanství jako zla stalo podmínkou křtu na křesťanskou víru. Exorcismus sloužil k legitimizaci křesťanství a ve 4. století n. l. našel široké uplatnění v kontextu před křtem.
Vymítání jako běžná součást života
Konvertité a začínající křesťané podstupovali každodenní ranní exorcismus v období před křtem. Mimo to pak prováděli církevní představitelé vymítání tak, že na posedlé vkládali ruce a přikazovali zlým duchům, aby opustili jejich těla. Křesťané v pozdním starověku a raném středověku se mohli vymítat takříkajíc sami, a to tak, že vzývali nejrůznější světce či o pomoc žádali samotného Boha.
Nástup středověku
Zhruba až ve 12. století prošel exorcismus významnou proměnou. Přispěl k tomu vznik heretických sekt křesťanství. Myšlenka boje dobra a zla byla umocněna, a samotné vymítání se tak stalo jedním z mechanismů, jak se dalo osvobodit od hříchu. Teologové jako svatý Tomáš Akvinský se démonologií a exorcismem intenzivně zabývali, přičemž později byly vydány i knihy věnující se této tematice. Od té doby se vymítání démonů běžně praktikovalo v té podobě, jaké jej známe z popkultury a moderního zpracování.
