Odjela jsem na dovolenou sama. Jedno setkání u bazénu mi změnilo celý můj vnitřní život

Když mi bylo třicet pět, rozhodla jsem se udělat něco, co jsem nikdy předtím nezkusila - odjet na dovolenou úplně sama. Bez partnera, bez kamarádek, bez bezpečné sítě známých tváří. Měla jsem strach, ale netušila jsem, že právě tahle cesta mi ukáže, co ve mně opravdu je. A že náhodné setkání u hotelového bazénu změní můj pohled na vztahy, na sebe samu a na to, co od života vlastně chci.

Útěk, nebo odvaha?

Sedím na letišti a čekám na boarding. Kolem mě samé páry, rodiny s dětmi, party kamarádek. A já. Sama. Telefon mi vibruje – zpráva od mámy: „Jsi si jistá, že to zvládneš?“ Nejsem. Ale stejně nastupuju do letadla.

Rozchod přišel před půl rokem. Vztah, do kterého jsem investovala čtyři roky, skončil větou: „Prostě to mezi námi nefunguje.“ Žádná hádka, žádné drama. Jen ticho a prázdnota. Kamarádky mi radily, ať si najdu někoho nového, ať se bavím, ať na něj zapomenu. Ale já jsem měla pocit, že nejdřív musím najít sebe.

Dovolenou jsem si zarezervovala impulzivně. Malý hotel na řeckém ostrově, kde jsem nikdy nebyla. Žádný all-inclusive plný Čechů, žádné organizované výlety. Jen já, moře a čas.

První dny samoty

První večer jsem seděla u bazénu a cítila se jako úplná outsiderka. Všichni se bavili, smáli se, popíjeli víno. Já jsem listovala v knize, kterou jsem stejně nečetla, a dělala, že mi to nevadí. Vadilo. Strašně moc.

Druhý den jsem se probudila s plánem: budu aktivní. Šla jsem na pláž, plavala jsem, obědvala jsem v místní taverně. Mluvila jsem s číšníkem o počasí a o tom, jak je tu krásně. Večer jsem zase seděla sama. Ale tentokrát to bylo trochu lepší. Začínala jsem si zvykat na vlastní společnost.

Třetí den se něco zlomilo. Ráno jsem se vzbudila a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila tu tíhu na hrudi. Šla jsem na snídani, usmála se na recepčního a uvědomila si, že mi není trapně. Prostě jsem tam byla. A bylo to v pořádku.

Setkání, které všechno změnilo

Čtvrtý den odpoledne jsem ležela u bazénu a četla. Tentokrát doopravdy. Vedle mě si sedla žena – tak kolem padesáti, s krátkými šedivými vlasy a úsměvem, který jí sahal až k očím.

„Taky sama?“ zeptala se a ukázala na volné lehátko vedle mě. Přikývla jsem. „Poprvé,“ dodala jsem.

Já už podeváté, řekla a zasmála se. „Každý rok si dám týden jen pro sebe. Nejlepší investice do duševního zdraví, jakou znám.“

Začaly jsme si povídat. Jmenovala se Helena, byla rozvedená, měla dvě dospělé děti a pracovala jako psycholožka. Vyprávěla mi, jak po rozvodu před deseti lety měla pocit, že jí život skončil. Že si připadala jako poloviční člověk.

A pak jsem si uvědomila,“ pokračovala, „že jsem celý život definovala sebe sama přes někoho jiného. Přes manžela, přes děti, přes práci. Ale kdo jsem já? Co chci JÁ? To jsem nevěděla.

Její slova mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co jsme se rozloučily. Celý večer jsem přemýšlela. Kolik let jsem strávila tím, že jsem se přizpůsobovala? Že jsem chtěla být tou správnou přítelkyní, tou hodnou dcerou, tou spolehlivou kolegyní? A kdy jsem naposledy udělala něco jen proto, že jsem to chtěla JÁ?

Jak to bylo dál?

Zbytek dovolené byl jiný. S Helenou jsme se vídaly každý den – chodily jsme na procházky, povídaly si o životě, smály se. Nebyla to kamarádka v klasickém slova smyslu, spíš průvodkyně na cestě, kterou jsem si ani neuvědomovala, že potřebuju.

Poslední večer jsme seděly na pláži a dívaly se na západ slunce. „Víš, co je na tom nejlepší?“ zeptala se mě Helena. „Že teď už víš, že to zvládneš. Že nemusíš mít u sebe někoho, abys byla v pořádku. Jsi v pořádku sama o sobě.“

Měla pravdu. Vrátila jsem se domů s pocitem, že jsem našla něco, co mi chybělo. Ne nového partnera, ne nové kamarádky. Našla jsem sebe. A pochopila jsem, že dokud nebudu v pohodě sama se sebou, nemůžu být v pohodě s nikým jiným.

Co říkají odborníci na sólové cestování

Po návratu jsem začala číst o fenoménu solo travel a zjistila jsem, že nejsem zdaleka jediná, komu tahle zkušenost změnila život. Podle výzkumu platformy Booking.com z roku 2023 plánuje 25 % žen cestovat samo, přičemž hlavním důvodem není nedostatek společnosti, ale touha po osobním růstu a sebepoznání.

Psycholožka PhDr. Markéta Nováková z Institutu pro rozvoj osobnosti vysvětluje: Když cestujeme sami, dostáváme se do situací, které nás nutí spoléhat se pouze na sebe. Musíme dělat rozhodnutí, řešit problémy, komunikovat s cizími lidmi. To posiluje sebevědomí a pocit vlastní kompetence. Průzkum publikovaný v Journal of Travel Research navíc ukazuje, že lidé, kteří cestují sami, vykazují vyšší míru emoční inteligence a lepší schopnost zvládat stres. „Sólové cestování funguje jako forma terapie,“ dodává Nováková. „Vytrhne nás z každodenních stereotypů a dává prostor pro introspekci.“

Jak se na to připravit

Pokud přemýšlíte o tom, že byste zkusili odjet na dovolenou sami, ale máte obavy, tady je pár konkrétních rad od odborníků i od mě:

• Začněte v malém – Nemusíte hned létat na druhý konec světa. Zkuste třeba prodloužený víkend v sousední zemi nebo v českých horách.
• Vyberte si bezpečnou destinaci – Pro první sólovou cestu zvolte místo, kde se budete cítit pohodlně. Země s dobrou turistickou infrastrukturou a nízkým rizikem.
• Naplánujte si alespoň základní program – Nemusíte mít rozepsaný každý den, ale pomůže vám mít pár bodů, kam se chcete podívat nebo co chcete zažít.
• Zůstaňte v kontaktu – Řekněte rodině nebo přátelům, kam jedete, a občas se ozvěte. Nemusíte být online 24/7, ale základní bezpečnost je důležitá.
• Buďte otevření novým setkáním – Některá z nejlepších cestovatelských zážitků přicházejí z náhodných konverzací s místními nebo jinými cestovateli.
• Dejte si čas na nicnedělání – Nemusíte každý den běhat po památkách. Někdy je to právě to ticho a prostor pro sebe, co potřebujete nejvíc.

Co mi to dalo do života

Uplynul rok od té dovolené. Helena a já jsme stále v kontaktu – píšeme si, občas si zavoláme. Letos plánuju odjet zase, tentokrát do Portugalska. A už se nebojím.

Ta cesta mi ukázala, že jsem silnější, než jsem si myslela. Že dokážu být šťastná i bez partnera. Že moje hodnota není odvozená od toho, jestli mě někdo chce nebo ne. Jsem prostě já. A to stačí.

Paradoxně od té doby, co jsem přestala zoufalsky hledat vztah, potkala jsem někoho zajímavého. Ale tentokrát do toho jdu jinak. Ne jako někdo, kdo potřebuje být doplněný. Ale jako celý člověk, který si vybírá sdílet svůj život s někým jiným.

A to je obrovský rozdíl!

„Nejdůležitější vztah, který kdy budete mít, je vztah sami se sebou,“ řekla mi tehdy Helena u bazénu. Měla pravdu. A jsem vděčná, že jsem našla odvahu to zjistit.

Pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.