V roce 1952 Londýn zahalila extrémně hustá mlha. V důsledku otravy znečištěným ovzduším zemřelo přibližně 12 000 osob
Foto: samot / Depositphotos
3 min
V 50. letech minulého století obklopila mlha jedno z největších měst v Evropě. Pro obyvatele Londýna to nebylo nic překvapivého, v této části roku je to poměrně běžné. Tehdy však nikdo nevěděl, že se mlha po týdnu roztrhá a zanechá za sebou tisíce mrtvých.
Reklama
Nenápadný začátek s tragickým koncem
V 50. letech minulého století zahalila mlha jedno z největších měst Evropy. Pro obyvatele Londýna to nebylo nic neobvyklého – v tomto ročním období se s ní setkávali poměrně často. Nikdo však netušil, že tato mlha přetrvá téměř týden a zanechá za sebou tisíce mrtvých.
Začátkem prosince roku 1952 zasáhla ostrovní království neobvykle silná zima. Kvůli ní se prudce zvýšila spotřeba uhlí pro vytápění domácností. Ve stejné době se londýnské úřady rozhodly nahradit elektrické tramvaje dieselovými autobusy, což vedlo k ještě většímu znečištění ovzduší. Hustá vrstva škodlivin se kvůli chladnému vzduchu, který bránil jejich rozptýlení, začala hromadit a postupně se měnila v neviditelný jed, který nic netušící obyvatelé města vdechovali.
Londýn si začíná všímat
Tyto okolnosti se naplno projevily 5. prosince, kdy Londýn zahalila extrémně hustá mlha. Pro místní to byl běžný jev, ovšem tentokrát šlo o smrtící smog, který si neúprosně začal vybírat svou daň na zdraví obyvatel.
Smog byl natolik hutný, že ochromil veškerou dopravu. Rušila se divadelní představení, koncerty i promítání filmů v kinech – důvod byl prostý, diváci neviděli na jeviště ani na plátna.
Neobvyklost situace se ukázala v následujících dnech, kdy vzduch začal zapáchat a barva mlhy se zbarvila do žluta. Navzdory tomu, že se Londýňané potýkali s intenzivním kašlem a dýchacími obtížemi, snažili se situaci přečkat.
Tragická bilance
Po pěti dnech mlha konečně ustoupila a nad městem se opět objevilo slunce. Obyvatelé si oddechli, že období temnoty skončilo. Ještě téhož dne však nemocnice zveřejnily údaje o počtu hospitalizovaných – a výsledky byly katastrofální.
Lékařské záznamy šokovaly nejen úředníky a novináře, ale i širokou veřejnost. V nemocnicích skončilo o 150 000 lidí více než obvykle. Drtivá většina pacientů trpěla vážnými dýchacími potížemi, které tehdejší zdravotnictví neumělo účinně léčit. Následkem toho mnoho z nich zemřelo.
Nejvíce obětí bylo mezi dětmi, seniory a lidmi s chronickými nemocemi. Odhaduje se, že v následujících dnech a týdnech zemřelo v důsledku otravy znečištěným ovzduším přibližně 12 000 osob. V té době údajně v Londýně došly rakve a květinářství neměla dostatek smutečních věnců.
Podle pozdějších analýz měl smog dlouhodobý dopad na zdraví desítek tisíc dalších obyvatel, kterým zkrátil život.
Svět se pere s následky
Tato tragédie, do té doby nepředstavitelná, přiměla politické představitele k rychlé akci. Přistoupili k zákazu spalování odpadků a nekvalitního paliva. V roce 1954 byla přijata první vyhláška o čistém ovzduší.
Postupně začaly reagovat i další státy, které se na půdě OSN zaměřily na problematiku znečištění životního prostředí. Po sérii mezinárodních konferencí vznikl koncept udržitelného rozvoje, jehož cílem je minimalizovat dopady průmyslu na přírodu a snížit negativní vliv na lidské zdraví.
Londýnská katastrofa z roku 1952 se tak stala varováním pro celý svět – důkazem, že nekontrolované znečištění ovzduší může mít smrtící následky.
