Maska laskavosti spadla: Skutečný příběh vražedkyně z padesátých let

Marie Fikáčková, zdravotní sestra ze Sušice, se v roce 1960 stala jedním z nejotřesnějších případů československé kriminalistiky. Při službě na novorozeneckém oddělení nemocnice zavraždila dvě malé děti a přiznala se k dalším vraždám, které však nelze prokázat.

Příběh, který změnil životy rodin

Když se řekne Marie Fikáčková, mnoha lidem se vybaví jméno, které vstoupilo do trestní historie Československa jako příklad extrémního zločinu spáchaného tam, kde by měl panovat klid a péče.

Marie Fikáčková se narodila 9. září 1936 v Sušici a vystudovala zdravotnickou školu v Klatovech. V roce 1957 nastoupila jako zdravotní sestra na novorozeneckém oddělení místní nemocnice, kde si ze začátku získala pověst pečlivé a pracovité sestry.

Nicméně koncem 50. let se stala i aktérkou událostí, které šokovaly celou společnost. Řada úmrtí novorozenců, která vypadala jako tragické následky tehdejších onemocnění nebo selhání péče, nakonec odhalila zlověstnou pravdu o tom, co se skutečně dělo na oddělení, kde pracovala.

Zdravotní sestra nebo anděl smrti?

Situace vyvrcholila 23. února 1960, kdy na oddělení během jednoho dne zemřely dvě novorozené holčičky. Autopsie prokázala, že příčinou smrti nebyla nemoc, ale násilné poranění hlavy a u jednoho z dětí i zlomení končetiny.

Fikáčková byla zadržena už 27. února 1960 přímo na pracovišti a během šetření se spontánně přiznala k vraždám. Uvedla, že děti úmyslně napadla tak, že tiskla jejich hlavičky a způsobila zranění vedoucí ke smrti. Přiznala se také, že za poslední roky podobným způsoben zacházela s mnoha dalšími novorozenci. Původně se přiznala k šesti vraždám, ale přiznání vzala zpět a tvrdila, že to další děti nakonec přežily. 

Její motiv se stal předmětem rozporů. Některé výpovědi a svědectví později zmiňují, že dětský pláč ji rozčiloval a způsoboval u ní náhlé výbuchy vzteku, a to zejména během menstruace. Podle dalších nepodložených výkladů dokonce sama prohlašovala, že její činy měly být někdy i pomstou vůči českým dětem kvůli urážkám, které prý zažila kvůli svému německému původu. Psychiatři tehdejší doby ji pokládali za duševně zdravou, ale s tendencí k afektivním výbuchům a depresivním stavům.

Šetření, proces a rozsudek

Vyšetřování případu Fikáčkové trvalo jen několik dní, protože pitvy a policejní šetření jasně ukázaly, že dvě poslední úmrtí byla násilná. Na rozdíl od širších tvrzení, která se objevovala v tisku i mezi veřejností, bylo její obvinění soustředěno na prokázané vraždy dvou dětí z 23. února 1960, protože starší domnělé útoky nebylo možné s dostatečnou jistotou prokázat. Při rekonstrukci mladá žena popisovala bez emocí, jak se jí prsty bořily do dětských hlaviček.

Soud v Klatovech ji 6. října 1960 odsoudil k trestu smrti. Fikáčková se pokoušela o milost, dokonce ve věznici psala své matce, že doufá v nějakou podobu spravedlnosti či změnu rozsudku, ale bez úspěchu. 13. dubna 1961 byla popravena oběšením v pankrácké věznici v Praze ve věku pouhých 24 let.

Dění kolem případu a jeho dopad

Tento případ se v československé historii zapsal jako mimořádně otřesný nejen kvůli samotným vraždám, ale také proto, že se týkal nejbezbrannějších obětí – novorozeňat. Tehdejší zdravotnický aparát a státní orgány se snažily paniku kolem případu minimalizovat a případ udržet spíše v lokálním rámci, protože selhání personální kontroly v nemocnici bylo i kompromitující pro tehdejší systém. Správní a medicínské mechanismy na oddělení podléhaly Státní správě zdravotnictví, která přehled o všech úmrtích měla vést.

Zajímavé je, že žádný lékař ani nadřízený zaměstnanec nebyl potrestán ani formálně postihnut za to, že k násilí docházelo na jejich oddělení, i když sdíleli odpovědnost za bezpečnost pacientů. To vyvolává otázky o tom, jak byly zdravotní systémy schopné kontrolovat zdravotnický personál a jak se podobné případy mohly vůbec odehrát.

Přečtěte si také

Koubalova Lhota 1951: Jak stát popravoval lidi bez důkazů

11. 12. 2025

Paměť vs. zapomenutí

Případ Marie Fikáčkové zůstává jedním z nejtemnějších příběhů československé poválečné kriminalistiky. Jeho okolnosti, včetně neobvyklého motivu, role zdravotnické profese i problematické medicínské a státní kontroly, dodnes vzbuzují diskuze a otázky o tom, jak se taková tragédie mohla odehrát. Přes rozsudek smrti a jeho vykonání v roce 1961 se v historických pramenech objevují i nezodpovězené otázky ohledně pravého rozsahu jejích činů a možných selhání tehdejšího systému péče.