Usmrcování eskymáckých stařečků: Na ledové kře byli posíláni na moře, aby neodčerpávali zdroje

Jedním z nejznámějších příběhů o Eskymácích je jejich „podivný zvyk“ při setkání se stářím a smrtí. Podle oblíbené představy musí Eskymáci pracovat tak tvrdě, aby přežili, že prostě nezvládnou uživit staré dospělé, kteří již nepřispívají k blahobytu skupiny.

V našem článku Adopce na zakázku: Eskymáci odpradávna darují své děti prarodičům, neplodným párům či rodičům, kterým zemřelo dítě jsme vám popsali, jak u eskymáků odpradávna funguje darování neboli zakázková adopce dětí v rámci komunity. Prvotně se tak děje z důvodu přežití celé inuitské civilizace. Na konci jejich života se tak děje z podobného důvodu.

 A tak, když Eskymáky zastihne stáří, místo aby čekali na smrt a jedli jídlo, které jejich druhové těžce ulovili, a nosili oblečení, které jejich druhové těžce vyrobili, jsou staří Eskymáci odvezeni na moře a nechají se unášet na plovoucí kře. Osamoceni na ledovci musí staří lidé nevyhnutelně umrznout nebo zemřít hlady a čelit svému konci. Nepohodlně a strašlivě osamoceni, popisuje detailně server The Initial Journey.com.

Nepochopené hrozivé okolnosti

Je však důležité nevštěpovat moderní západní hodnoty a praktiky jiným kulturám. Vnímat to jako hanebné opouštění těch, které by měli milovat nejvíce, znamená nepochopit hrozivé okolnosti. Ty mohou vést k takové praxi, stejně jako duchovní porozumění, které ji může ospravedlnit. Protože Eskymáci věřili, že na jejich mrtvé čeká jiný svět, neposílali staré lidi, aby zemřeli a zmizeli, ale aby se přesunuli do posmrtného života.

Přečtěte si také

Adopce na zakázku: Eskymáci odpradávna darují své děti prarodičům, neplodným párům či rodičům,…

25. 12. 2022

Přežít, přežít, přežít

Ponecháme-li stranou přesvědčení, je nesmírně důležité pochopit, jak těžké bylo přežití pro eskymáckou rodinu. Každý člověk musel věnovat svou plnou pozornost svému vlastnímu přežití. I když úkoly byly nastaveny tak, že ženy dělaly domácí práce pro ženy i muže, muži taktéž lovili pro muže i ženy, produktivita se rovnala každodenní práci pouze jedné osoby na uspokojení každodenních potřeb jedné osoby.

Pomyslný „odchod na moře“

Pro staré lidi může být „odeslání“ na moře vlastně požehnáním, tedy způsobem, jak elegantně odejít, aniž by se stali přítěží a důvodem k nelibosti. Svým způsobem to umožňovalo, aby staří lidé zůstali v myslích živých zachováni v ideálnějším stavu – zachovalí. Byli by ušetřeni potupy, jako je senilita a ztráta tělesných funkcí, a v jistém smyslu by jim byla dána možnost zemřít, aniž by se předtím „rozpadli“. Tak zní příběh. Do jaké míry je tento příběh pravdivý?

Podle serveru Theinitialjourney.com dnes Eskymáci již nežijí v prostředí, v němž je jejich přežití ohroženo. I ve staré eskymácké domovině, ačkoli byla stísněná, bylo obvykle v okolí dostatek zvěře, která poskytovala dostatek potravy (a materiálu, jako je kůže na oděv a přístřeší) pro všechny členy skupiny, včetně starých lidí.

Záměrné usmrcování 

Eskymáci však byli zcela závislí na svém prostředí a vlivem různých okolností se občas ocitli v extrémním stresu z hladomoru. Mluvíme o situaci, která nastala jednou za několik let. V takových obdobích byli staří a nemocní lidé považováni za činitele vyčerpávající své společenství. Některé skupiny Eskymáků, především Inuité ze severu Aljašky, praktikovali senicidu (usmrcování starých lidí), stejně jako infanticidu (záměrné zabíjení dětí, zejména ženského pohlaví), a dokonce i invalicidu (zabíjení nevyléčitelně nemocných nebo postižených). Nejednalo se však o rozšířené praktiky, a přestože je některé skupiny přijímaly za extrémních okolností, jiné je považovaly za groteskní.

Při senicidě mohli být staří hozeni do moře, zavřeni venku na mrazu, pohřbeni zaživa nebo umřeli hlady. Neexistují ale žádné důkazy, které by podporovaly tvrzení, že staří lidé byli posláni na moře na ledové kře. A zdá se to nepravděpodobné, protože by to bylo logisticky nesmírně obtížné.

Toto populární pojetí ukončení životů inuitských stařečků pravděpodobně vzniklo díky populárnímu literárnímu dílu Top of the World (1950) nebo filmové adaptaci The Savage Innocents (1959).

Praxe pasivního zabití

Častěji než aktivní senicida se používala praxe pasivního zabití. „Oběť" mohla být odvezena do divočiny a opuštěna, nebo se celá vesnice mohla během noci sebrat a přesunout, když staří spali. To umožnilo opuštěné osobě najít cestu zpět ke své skupině, čímž se prokázala schopnost ještě přežit, i když…častěji se vrátit nedokázala, píše Theinitialjourney.com

Praxe (ne)asistované sebevraždy

Pokud společnost začala nečekaně prosperovat, často se její mladí pro opuštěné členy rodiny vrátili a přijali je zpět. Senicida a opuštění byly mnohem méně časté než asistovaná sebevražda. V dobách hladomoru mohl starší nebo nemohoucí člen skupiny požádat člena rodiny o usmrcení, protože se věřilo, že smrt neasistovanou sebevraždou vede k méně příjemnému posmrtnému životu než smrt dokonce dobrovolnou vraždou. Asistovaná sebevražda nebyla vyhrazena jen pro starší osoby; ve skutečnosti bylo přijatelné, aby všichni staří členové skupiny požádali o usmrcení z různých důvodů, včetně bolesti, deprese nebo zármutku. A v eskymácké kultuře byla osoba požádaná o asistenci povinna takové žádosti vyhovět, aniž by vyjádřila jakékoli obavy.

Mýtus bez podložených faktů

Pravda, která se skrývá za populárním mýtem, je, že o staré a nemocné lidi bylo postaráno, pokud to bylo možné. Když na ně naléhaly extrémní okolnosti, některé malé skupiny Eskymáků své staré lidi zabíjely, i když jen zřídkakdy aktivně, s výjimkou případů, kdy to bylo na žádost starého člověka. Představa ledových ker je „romantickou“ představou, která se jen zřídka opírá o fakta. Ani tato vzácná praxe se v moderní eskymácké kultuře nevyskytuje, protože tlak misionářů a národních vlád, stejně jako lepší ekonomické podmínky odstranily hrozivé okolnosti, které by mohly vést k takové praxi. Poslední zaznamenaný případ senicidy pochází z roku 1939, uzavírá pojednání server The Initial Journey.com.