Kolik si vydělá číšník na pražském Václaváku: Se spropitným jde o slušné peníze
Foto: pexels
více než 5 min
Představa, že práce v restauraci znamená automaticky nízký příjem, se v centru Prahy už dávno nedrží. Číšníci v exponovaných podnicích na Václavském náměstí mohou měsíčně vydělat částky, které překvapí i mnohé kancelářské pracovníky. Jak je to možné a co všechno za tím stojí?
Reklama
Praha se mění. Turistický ruch roste, restaurace v centru zažívají boom a s ním přichází něco, co by před deseti lety znělo jako nereálná pohádka: číšníci na Václavském náměstí si mohou přijít na 70 až 80 tisíc korun měsíčně. Čísla, která obvykle spojujeme spíš s manažerskými pozicemi než s prací v gastru.
Klíč k pochopení těchto příjmů neleží v jedné složce, ale v kombinaci několika faktorů. Základní mzda tvoří jen zlomek celkového výdělku – pohybuje se většinou mezi 25 a 35 tisíci korunami. To, co dělá z běžného platu nadstandardní příjem, je spropitné. Právě v restauracích na frekventovaných místech dosahuje zcela jiných rozměrů než v běžných podnicích.
Turista, který si objedná večeři za dva tisíce korun a nechá deset procent, přispěje číšníkovi dvěma sty. Když takových hostů obsluhuje denně desítky, matematika začíná dávat smysl. Problém? Ne každý host platí v hotovosti.
Jak je to se spropitným při platbě kartou?
S nástupem bezhotovostních plateb se mění i pravidla hry. Zatímco dřív číšník dostal bankovku přímo do ruky, dnes musí spropitné projít systémem evidence. Některé restaurace zavedly digitální řešení, kde může host přidat dýško přímo při platbě kartou. Jenže ne všude to funguje hladce.
Část podniků spropitné z karet eviduje a přerozděluje mezi personál podle odpracovaných hodin nebo tržeb. Jiné ho zahrnují do oficiálního příjmu, což znamená vyšší odvody na pojištění. Pro číšníky to paradoxně může znamenat lepší budoucí důchod, ale nižší částku na účtu hned teď.
Realita práce v těchto restauracích ale není jen o počítání bankovek. Osmdesát tisíc měsíčně neznamená osmihodinovou pracovní dobu. Číšníci v exponovaných podnicích často pracují deset až dvanáct hodin denně, včetně víkendů a svátků. Když si to přepočtete na hodiny, hodinová sazba už není tak oslnivá, jak by se mohlo zdát.
Průměrný měsíc v centru Prahy znamená zhruba 200 až 220 odpracovaných hodin. Při příjmu 80 tisíc vychází hodinová sazba na 360 až 400 korun. Stále solidní číslo, ale už ne tak pohádkové jako celková měsíční částka.
Co se děje, když turisté zmizí
Letní měsíce a předvánoční čas – to jsou zlaté období pro číšníky v centru. Restaurace praskají ve švech, fronty se táhnou až na ulici a spropitné teče proudem. Pak přijde leden.
Mimosezónní propad dokáže být výrazný. Příjem klesne někdy až o třetinu, protože turistů je výrazně méně a ti, kteří přijdou, utrácejí opatrněji. Některé restaurace řeší situaci rotací zaměstnanců – v zimě prostě potřebují méně lidí. Jiné nabízejí stálým číšníkům stabilnější základní mzdu výměnou za nižší podíl na spropitném.
Fluktuace v oboru je vysoká právě kvůli této sezónnosti. Mnoho číšníků odchází hledat stabilnější práci, jakmile zjistí, že nadstandardní příjmy nejsou zaručené po celý rok. Ti, kteří vydrží, si často našetří v létě rezervu na chudší měsíce.
A pak je tu ještě jedna věc, o které se moc nemluví: ne každý číšník si přijde na stejné peníze. Angličtina je v centru Prahy naprostý základ. Kdo umí navíc německy, rusky nebo čínsky, má výraznou výhodu. Turista, který slyší svůj rodný jazyk, se cítí pohodlněji – a pohodlný host dává větší spropitné.
Prodejní dovednosti hrají roli také. Schopnost doporučit dražší víno, dezert nebo aperitiv může za večer přinést stovky korun navíc. Někteří číšníci mají prostě talent na komunikaci s hosty, jiní zůstávají u základní obsluhy. A to se projevuje na výplatě.
Spropitné není jen pro číšníky
V zákulisí restaurace funguje složitý systém přerozdělování. Číšník sice dostává spropitné přímo od hosta, ale část z něj obvykle putuje dál – do kuchyně, k barmanu, někdy i k pomocnému personálu. Každý podnik má vlastní pravidla, jak velký podíl si nechá obsluha a kolik jde ostatním.
Nejčastější model je poměrové dělení podle pozice: číšník si nechá 60 až 70 procent, zbytek se rozdělí mezi ostatní. V některých restauracích jde do společného fondu všechno a pak se dělí podle odpracovaných hodin. Systém není vždy transparentní a občas vede ke konfliktům.
Kuchař, který připravuje jídlo, na kterém host nechal velké spropitné, má oprávněný pocit, že si zaslouží svůj díl. Číšník zase argumentuje tím, že on komunikoval s hostem a vytvořil atmosféru, která k tomu spropitnému vedla. Pravda je někde uprostřed.
Dlouhodobý pohled na tyto příjmy přináší ještě jedno zamyšlení. Vysoké výdělky dnes nemusí znamenat jistotu zítra. Pokud značná část příjmu prochází mimo oficiální mzdu, odvody na sociální a zdravotní pojištění jsou nižší. To se může projevit až za desítky let při výpočtu důchodu.
Některé restaurace začaly řešit tento problém tím, že zahrnují část spropitného do oficiální mzdy. Číšník sice dostane o něco méně čistého, ale jeho budoucí nárok na důchod roste. Není to populární řešení, ale z dlouhodobého hlediska dává smysl.
Osmdesát tisíc měsíčně v restauraci na Václavském náměstí tedy není mýtus. Je to reálná částka, kterou si opravdu někteří číšníci vydělají. Ale cesta k ní vede přes dlouhé hodiny, jazykové znalosti, prodejní talent a trochu štěstí na dobrou sezónu. A s tím vším přicházejí i otázky, na které si každý musí odpovědět sám: Stojí to za to?
Pro někoho je to skvělá příležitost, jak si vydělat nadstandardní peníze bez vysokoškolského vzdělání. Pro jiného nestabilní práce s nejistou budoucností. Pravda je, že gastro v centru Prahy nabízí možnosti, které jinde nenajdete. Ale jako všechno, i tohle má svou cenu.
