Mladá šlechtična přežila údery katova meče. Přihlížející dav byl nemilosrdný
Foto: Shutterstock
3 min
Pokud vám po zprávách o přežití odsouzenkyně Christy Pikeové připadá, že moderní smrtící injekce není spolehlivou formou popravy, tak vězte, že meč a katovy svaly na tom v minulých dobách nebyly o nic lépe. Poprava se mohla kdykoli zvrtnout a také se to stávalo.
Reklama
Spravedlnost selhala před zraky davu
Dijon, Francie, rok 1625. Na popravišti Morimont klečí mladá žena z ušlechtilého rodu. Helene Gilletová má zemřít za vraždu vlastního novorozeněte, které utajila a zahubila hned po porodu. Kolem se tísní davy zvědavců; popravy se v raném novověku konají ve dnech volna, aby mohlo přijít co nejvíce lidí. Pouliční prodavači nabízejí koláče a víno, kejklíři lidem krátí dlouhé čekání svými zábavnými kousky. Veřejná exekuce je společenská událost, kde se potkáváte s přáteli a odreagujete se od všedních starostí.
Jenže tentokrát se ze zábavné podívané stane drama. Kat Simon Grandjean se teprve zotavuje z nemoci. Není ve formě, ale úřady ho donutily popravu vykonat. Zvedne meč – a zasáhne dívku jen do ramene. Helene vykřikne bolestí a skácí se na zem. Dav nespokojeně zamručí. Grandjean se pokouší znovu, ale tentokrát odsouzenou pouze bodne do krku. Lidé začínají řvát vzteky.
Kat, který se sám stal obětí
V tu chvíli na kata dopadají zbytky jídla, pak první kameny. Grandjean prchá a schovává se v úkrytu. Na scénu vyběhne jeho manželka. Zoufale se snaží situaci zachránit tím, že začne Helene škrtit. Podle některých svědectví do ní dokonce bodá nůžkami. A takové hrůzné divadlo už dav dále snášet nehodlá.
Rozlícení diváci proráží řady stráží a vrhají se na popraviště. Katovu manželku doslova roztrhají na kusy. Pak vytáhnou z úkrytu i samotného kata a usmrtí ho také. Lynč trvá jen krátce, ale následky jsou nevratné.
Odsouzená Helene zázrakem přežívá. Král Ludvík XIII. jí posléze uděluje milost; podle staré právní zvyklosti se přežití popravy považovalo za boží zásah. Mladá žena odchází do kláštera, kde zbytek života zasvětí rozjímání a dobročinnosti.
Proč byl meč pro kata noční můrou
Stětí mečem patřilo mezi nejnáročnější způsoby popravy, a zároveň mezi ty nejméně časté. Bylo totiž vyhrazeno pro osoby urozeného původu, takže popravčí mistři s ním neměli příliš zkušeností. Odsouzený přitom neklečel s hlavou na špalku, jak to známe z filmů, ale držel šíji v mírném předklonu. Oddělit hlavu od těla jediným šmahem vyžadovalo obrovskou sílu a preciznost.
Pokud se to nepovedlo, následovala pohroma. Dav, který si přišel užít rychlou a čistou smrt, začal bučet. Při opravdu zpackaných exekucích přišlo i kamenování. Oběšení nebo lámání v kole bylo z tohoto pohledu pro kata bezpečnější – tam se toho tolik pokazit nedalo.
Přihlížející měli být popravami odrazeni od cesty zločinu. Otrlý lid raného novověku si ale v hororové podívané spíš liboval. Majetní měšťané si dokonce platili sedačky, aby si exekuci vychutnali jako divadelní představení. A když se něco pokazilo? Pak se z diváků stali soudci – a někdy i katové.
